Jako oheň a led

Kapitola 18.

Pátky jsem měl vždy velice rád. Jsou to dny plné naděje, očekávání a nadšení z nadcházejícího víkendu. Škola utíká rychle a vše se zdá být super, protože víte, že až skončí poslední hodina, máte před sebou pohodlný večer a skvostný víkend plný lenošení i možných akcí a kašlaní na školu. Na to, jak rychle to uteče nemyslíte, prostě se necháte pohltit tou euforií...

Tohle platilo všechny předešlé roky. Letos ale poslední dvě hodiny skýtaly hrůznou věc jménem tělesná výchova. Takhle nechutně mi zkazili nadšení z pátku... Hodně lidí to uvítalo, ale já nechtěl být zmrzačený přes víkend.

Při převlékání do cvičebního úboru jsem si celou dobu vytrvale stěžoval Dashovi, avšak ten mé utrpení nechápal, páč byl sám sportovec a namítal, že máme alespoň volnější den. To mi věru nepomohlo. Ale co si budeme říkat, Dash je vždy ten, kdo chytá největší výtlem, když se mi zadaří nějaký nevítaný a bolestivý kousek, takže to jeho nadšení z pátku ještě znásobilo na můj úkor.

Připadal jsem si jako mučedník jdoucí na popravu, když jsme vcházeli do tělocvičny. Tuto skutečnost ještě zhoršilo zjištění, že tělocvikář není zrovna v nejlepší náladě. Krčil jsem se a snažil se být co možná nejmenší a nejnenápadnější, kdyby po mně něco náhodou chtěl.

Díky jeho výšce se zdál být vhodným kandidátem na schování Sean. Stoupl jsem si za něj, aby na mě tělocvikář neviděl, vzhledem k tomu, jak mě miluje.

„V rámci zachování mé maličkosti spoléhám na to, že se nehneš z místa a budeš mě krýt," oznámil jsem Seanovi, který mě sledoval jak kroužícího komára. Neodpověděl mi, ale zůstal klidně stát, jak jsem ho požádal, zatímco trenér rozdával úkoly na přípravu náčiní – nečekalo nás nic jiného, než sladká gymnastika.

Vždy jsem praktikoval podrazy přesouváním v řadě, abych nemusel nic dělat a tělocvikář si přitom myslel, že jsem daný cvik splnil. Těžko říci, kdy mě začal postrádat, asi v době, kdy všichni splnili cvik správně a chyběl mu někdo, kdo by to měl pokazit.

Někdy jsem si říkal, kdy to už se mnou konečně vzdá a dá mi klid. Avšak ani předchozí zkušenosti ho nepřesvědčily o tom, že ze mě atlet nebude a pouze mi tím ničí zdraví. Moc mi nepřidalo ani to, že jsem před tím, než si mě vytáhl z řady, mluvil s Dashem a chytal záchvaty smíchu nad jeho historkou.

Ještě napůl chechtající se jsem se rozběhl, abych tu pitomou kozu přeskočil, avšak moc dobře jsem to nevybral, dal do odrazu malou sílu, nohama se zachytil za vršek a za podivných setrvačných a gravitačních sil se mi povedlo úctyhodné salto, načež jsem skončil ležíce na zádech a s údivem nad tím, že ještě dýchám.

Spolužáci kolem mě utvořili kruh, snad v naději, že konečně uvidí mrtvolu a naplní své morbidní tužby. Úplně jsem ve vzduchu vnímal tu lítost nad tím, že nikdo neměl mobil a nenatočil to.

Alespoň učitel projevil nějaké obavy o mé zdraví, ale nejspíš jen z toho důvodu, aby nemusel vyplňovat moc papírů.

Pár okamžiků jsem to sdružení sudiček nade mnou sledoval, než jsem se odvážil posadit.

„Jsi v pořádku? Bolí tě to někde?" optal se mě tělocvikář a podepřel mě.

„Záda... Au..." zaskuhral jsem. A byla to pravda. Ten dopad nebyl pranic šetrný. Ta tvrdá žíněnka tomu věru nepomohla.

„Lepší bude, když půjdeš na ošetřovnu..." Úplně jsem v tom slyšel to nevyslovené „zase", „Můžeš vstát?"

Pokývl jsem a vyškrábal se na nohy, připadaje si jako důchodce, s tou bolestí v zádech. Opřel jsem se o kozu a pohlédl na Dashe, který zřejmě nevěděl, jestli se obávat o můj život nebo se mi smát.