Jako oheň a led

Kapitola 14.

Mučení. Ukrutné, nelítostné mučení jménem ranní vstávání. Tak dlouho jsem od něj měl klid, ale ono si mě zase našlo.

Budík začal vyřvávat jak na lesy a já neměl ani sílu na to, abych se natáhl a vypnul ho. Dlouho jsem jen tak ležel, až ztichl, ale za chvíli se začal ozývat znovu. Odporná písnička, kterou nenávidím z celého srdce, ta mě vždy zaručeně vyhnala z postele, byť dneska jí to trvalo déle, nakonec jsem to nevydržel a típl to. Úlevně jsem si oddechl. Odhodil jsem peřinu a pomalinku se posadil. Koukl jsem po pokoji rozespale.

„Bože, za co mě týráš..." zahuhlal jsem a šel si dát studenou sprchu, abych zase neusnul. Následně jsem jako zombie došel do kuchyně, vzal si něco k jídlu a došoural se na zastávku akorát v čas, abych chytil bus. Ani mě tolik neničila představa školy, jako to, že budu muset dohánět a to znamená práci navíc.

Alespoň Dash mi zvedl náladu, očividně mu scházela má přítomnost a bohatě okecával události zameškaných dnů. Vesměs nic zajímavého, ale rád jsem si to vyslechl. Dokonce mi i zjistil číslo skříňky, což jsem velice ocenil a šel si ji ihned zabrat. Byla na kraji, což je výhodné místo.

Spokojeně jsme se jako bratři vydali bok po boku do třídy vstříc onu nudnému boji jménem učení.

Dalším kladem, co jsem zaznamenal bylo, že jsme neseděli v první řadě, ale na stejných místech jako loni. Dokonalé.

Zaplul jsem vedle Seana šťastný jako blecha.

„Ahoj, chyběl jsem ti?" optal jsem se nadšeně a šťouchl do něj. Sean na mě pohlédl starým známým pohledem ala idiot.

„Nazdar," řekl jen, ale i to mi na tváři vyvolalo veselý úsměv. Jak málo někdy stačí ke štěstí, že?

„Jestli mi něco na škole chybělo, pak to byl můj drahý soused. Jak sis volno užil?" ptal jsem se dál nadšeně, zatímco mě Sean zkoumavě sledoval.

„Odpočinul si..." odvětil klidně a já byl ještě veselejší.

„Tak to taky má být, psychická i fyzická odpočatost a čerstvost," vykládal jsem nonšalantně, „Mizerná životospráva, ulejvání a užívání si."

Zřejmě chtěl něco opáčit, ale vešel do třídy učitel. Nabručeně jsem na něj pohlédl a neochotně se postavil na pozdrav učitele. A pak už jen klimbal.

Další přestávku jsem Seanovi vykládal o svých herních zážitcích. Nevím, jestli mě moc vnímal, nic neříkal a ani mě nesledoval, ale neutekl, což byl další plus. Je fajn pocit, moci sám sebe přirovnat k dítěti, co dostalo lízátko a má pocit, že má vše štěstí na světě. Občas vážně silně pochybuji o své vyzrálosti a rozumu.

I tentokrát jsem byl ale přerušen hodinou, avšak příští přestávka měla být delší, na což jsem se neskutečně těšil. Celou hodinu jsem jak hyperaktivní sysel poposedával v očekávání příjemné rozmluvy s mým dobře naladěným sousedem.

Konečně jsem se dočkal zvonění, ale Sean se náhle zvedl.

„Kam jdeš?" koukl jsem na něj šokovaně. Já s ním chtěl vést závažný rozhovor o taktikách v hře...

„Záchod," odvětil, jako by mé IQ bylo hluboko pod bodem nula a vypařil se ze třídy. Smutně jsem za ním hleděl.

„Jdeš do bufetu?" objevil se u mě hladový Dash.

„Ne, počkám si tu na Seana a budu do něj dál hustit blbosti," odvětil jsem zcela vážně.

„Chudák kluk..." zkonstatoval po chvíli ticha a pak šel ukojit svůj hlad. Osaměl jsem úplně. Tedy dočasně. Jak jsem zarputile sledoval dveře, abych ihned mohl zmerčit Seana, všiml jsem si, když do dveří nakoukla osoba, co mezi nás nepatřila. Přimhouřil jsem oči a sledoval toho špiona, dokud jsme se nestřetli pohledem. Amy se pousmála a pak ke mně došla.

„Ahoj, už jsi zdravý?" optala se vlídně a opřela se o lavici přede mnou.

„Stalkere, jak to o mně víš?" přimhouřil jsem oči.

„Nebyl jsi dva týdny na ájině..." protočila panenky.

„Jo, to je pádný argument..." pokýval jsem poraženě hlavou.

„Co ti bylo?"

„Angína, stará dobrá antibiotika, z nějakého důvodu mi docela chutnají, někdy se nakazím zase..." zamyslel jsem se.

„Antibitoika ti chutnají?" nakrčila nos, „Vždyť je to humus."

„Já nevím, ty, co mi dali, byly vážně dobrý," usmál jsem se spokojeně.

„Brrr," zachvěla se odporem.

„Další neempatický člověk... Co tě sem vůbec přivádí?" předklonil jsem se zvídavě.

„Víš jak se to říká..." pousmála se.

„Nevím, povídej."

„Kdo je zvědavý, bude brzo starý." Káravě zvedla prsty.

„Já jsem zvědavý a těším se do důchodu, až nebudu muset nic dělat a budu se jen válet a spát, tak povídej," pobídl jsem ji.

„Tvé vyhlídky jsou pesimistické, nemyslíš?"

„Ne, proč?" namítl jsem, „Co je špatného na spánku?"

„Nemluvím o spánku, ale o stáří."

„Nediskriminuj staré osoby! To je protizákonné!" osočil jsem se na ni s naprosto vážným výrazem.

„Máš pak blízko smrti, jsi snad nekrofil?"

„Samozřejmě, po večerech na hřbitovech vykopávám mrtvoly a dělám s nimi nemravné věci, co je tvá úchylka?"

„Magore," opět nakrčila nos s odporem a odhrnula si kadeř z obličeje.

„Už jsi mi odpověděla, co tu děláš, osobo? Tohle není tvá třída, to je teritorium naší elity. Jsi jak ovce, co zavítala mezi vlky. Odpověz vlku, nebo tě sežere," přimhouřil jsem nebezpečně oči.

„Ty jsi něco hulil?"

„Vzdušný kyslík, trochu carbonu a dusíku a pár dalších blbostí, co poletují kolem."

„Jasný..."

„Tak odpovíš mi už?" zaúpěl jsem.

„Čekám na Seana..."

„Co od něj chceš?"

„Co ti je do toho?" namítla hrdinně.

„Hodně, je to můj věrný autistický mazlíček."

„Tohle by neměl slyšet..."

„Neslyší, tak šup."

„Chci s ním mluvit, stačí?" zahuhlala.

„A o čem? Proč se Seanem, nemáte společnou ani jednu hodinu, nikdy jsem vás spolu neviděl mluvit a to mám imaginární licenci profesionálního stalkera."

„No, ty jsi tu nebyl, takže jsi o tom asi ještě neslyšel, ale..." rozpačitě se poškrábala na tváři.

„Co?" Asi jsem měl oči jako sova samým napětím a zvědavostí.

„Chodím teď se Seanem," mírně se zarděla.

To bylo jak studená sprcha. Zaraženě jsem na ni hleděl.

To si ze mě někdo dělá srandu... že jo?