Jako oheň a led

Kapitola 6.

Chvíli jsem tak setrval, ale nedočkal jsem se žádné reakce. Teď nastalo dilema – nechat toho nebo přitvrdit? Ale tak když už jsem začal...

Skousl jsem mu ret a pohlédl mu do očí. Jeho pohled se dal jen těžko definovat, snad jako vnitřní souboj.

„Nic?" zamumlal jsem mu nespokojeně do rtů. Lepší reakcí bych nepohrdl. Nuž, nemusel jsem čekat dlouho.

Uniklo mu slabé, podrážděné syknutí a vzápětí jsem ucítil bolestivé sevření na mých vlasech. Zatáhl, čímž mě donutil zaklonit hlavu ještě víc. Než jsem se zmohl na nějakou reakci, pocítil jsem tlak na rtech. Bez sebemenšího protestu jsem otevřel ústa a zapojil se do polibku. V hlavě jsem měl docela zmatek, ale nemohu říci, že by se mi jeho reakce protivila. Spíše mě překvapila a nutilo mě to přemýšlet, jestli mi během chvíle nepozornosti uhryzne jazyk nebo jsem v něm spustil hormony. Ta druhá možnost zněla velice zajímavě, až mě dovedla i ke slabému úsměvu.

Sean ho zaznamenal a kousek se odtáhl. Stále s hlavou drženou v nepříjemné pozici jsem na něj pohlédl. Och bože, to byl pohled. Mám dojem, že se mi v tu chvíli nahrnulo do obličeje trochu víc krve, než by se hodilo... Dobře, ne jen do obličeje. Ale lze se mi divit? Takový pohled jsem u něj ještě nezažil. Jak ho jen popsat? To je jedno, každopádně to bylo sexy, zatraceně hodně. Už tak patřil ke klukům, za kterým se každá otočila a když se k tomu přičetlo to vzrušení... Začal jsem zjišťovat zajímavé věci o své sexuální orientaci.

Vzpomněl jsem si, že ho stále držím kolem krku a zneužil toho, abych se k němu podruhé natáhl. Sean už bez jediného zaváhání převzal v polibku vedení a uvolnil mé vlasy ze sevření. Rukou sjel níž k bokům a já se začal někde v koutku mysli zaobírat tím, co bude dál, jestli něco. Nějak na mě dolehlo, že by to nakonec nemuselo být až tak dobré, pokračovat. V nerozhodnosti jsem nemusel setrvat moc dlouho, díky blbosti mých spolužáků.

Oba jsme sebou cukli, když se náhle otevřely dveře, a ihned si utvořili odstup. Cítil jsem, jak celý hořím studem. No děs! Proč teď? Ale je faktem, že veřejné sprchy nejsou nejlepším místem k takovýmhle aktům...

„Neile? Vy jste ještě tady? Z večeře za chvíle nic nezbude," došel ke mně spolužák. Seanovi, který se raději vybral k odchodu, věnoval jen zběžný pohled.

„J-jo? A co tady děláš tedy ty místo rvaní se o zbytky jídla?" Snažil jsem se znít normálně, ale zaboha mi to nešlo.

„Zapomněl jsem si u lázně hodinky," odvětil a proběhl ven, aby šel hledat svou ztracenou cennost. Já tam stál jako opařený a nemohl uvěřit, že to překazila taková pitomost. Otočil jsem se, abych se připojil k Seanovi, ale ten taktik už byl raději v čudu.

Zastavil jsem sprchu, která ještě běžela a vyšel ven do převlékárny, která už taky byla úplně vylidněná. Sedl jsem si tam, hodil si ručník přes ramena a oddechl si. Po chvíli došel spolužák, celý nadšený ze svých znovunalezených hodinek. Bylo mi skoro až do pláče.

„Jsi v pohodě?" zastavil se u mě starostlivě.

„Myslím, že každou chvíli umřu..." zakňoural jsem.

„Eh? Dobře no a z čeho?"

„Nevím, asi jsem byl moc dlouho ve vodě," odvětil jsem a potlačil úsměv, který se mi počal tvořit na rtech, jak jsem dostal úžasný nápad.

„To není nic, co by se nedalo přežít."

„Trochu soucitu," odfrkl jsem si a konečně se začal sušit. Spolužák si jen odfrkl a vypařil se s tím, že by ještě měl zbýt dezert. Já se oblékl a došel jsem na pokoj. Sean tam nebyl, ale Dash si hověl na posteli a spokojeně ukusoval jakousi tyčinku, zatímco čuměl do mobilu. Vzhlédl od něj, když jsem vešel.

„Cos tam dělal celou dobu?" zeptal se zvídavě.

„Kopal truhlu s pokladem," odpověděl jsem už po zvyku tu nejblbější odpověď.

„Ooh. A výsledek?"

„Našel jsem něco velice zajímavého," usmál jsem se spokojeně.

„Tak to povídej!"

Málem jsem plácl svoji orientaci, ale včas jsem se zastavil.

„Zapomeň, nebudu se dělit," zavrtěl jsem odmítavě hlavou a vylezl na svou postel.

„Ale noták, jsme snad přátelé, ne?" začal somrovat.

„To není moc dobrý argument. Přátelství není dost na to, abych se s tebou dělil o takovou sumu, promiň, brácho."

„Velice jsi mě zklamal..."

„Pořád je to menší zlo, než se dělit. Teď mě omluv, jdu meditovat a plánovat."

„Vraždu?"

„To by bylo moc snadné. Mám v plánu něco mnohem horšího."

„A co?"

„To určitě. Pak mě chytnou a ty proti mně budeš vypovídat."

„To bych neudělal. Nic by ze mě nedostali."

„Mají své metody."

„Já taky," namítl a temně se pousmál.

„Nic ze mě nedostaneš!" odsunul jsem se ke stěně.

„Znám tvé slabiny."

„Zvážím, že ti dám 20% z výdělku."

„30."

„25."

„Dobře," pokývl hlavou. Podali jsme si ruce a oba se spokojeně usídlili na svých postelích a ani jeden z nás neměl tucha, na čem jsme se právě domluvili. Ale bylo nám fajn a to bylo hlavní.

Další den jsem započal se svým ďábelským plánem zvaným simulace. Když se k učiteli donesla zpráva, že jsem v posteli a tvářím se, že umírám, šel mě vyhnat ven. Ale já se nedal. Jsem dobrý herec, když mi to může přinést výhody. Zakňoural jsem mu srdceryvný příběh o tom, jak jsem byl moc dlouho v pramenech, až jsem se málem složil a pak se zchladil hezky šokem, studenou vodou a bylo mi blbě.

Nechtělo se mu moc věřit mi, ale dělal jsem vše pro to, abych vypadal jako zombie na pokraji kolapsu, tak nakonec rezignoval. Hrozilo jen to, aby mě nechtěl poslat do nemocnice, ale tak hysterický naštěstí nebyl, protože jsem si nechtěl zopakovat ten trapas, když jsem tohle zkoušel ještě na základce na učitelku. Nebyly to hezké vzpomínky. Před doktory nešlo hrát a oni se mnou nechtěli spolupracovat. Tak jsem byl odhalen. A měl problémy. Jak říkám, nepěkné vzpomínky.

„Dobrá, tak dnes zůstaň v posteli a uvidíme, co pak dál..." povzdechl si nespokojeně. Určitě mě dnes plánoval uhnat na nějakém výšlapu, „Ale raději tu s tebou někoho nechám."

Dash ihned začal panáčkovat jako surikata. „Nechte ho v mých rukách," zasalutoval.

„To určitě. Ty by ses na něj vykašlal a šel dělat problémy," zamítl učitel okamžitě. Zrak mu padl na Seana, co seděl ležérně na posteli a sledoval nás jak nudnou telenovelu.

„Zůstaneš tu s ním a zkusíš se taky pro jednou o něco zajímat," nakázal mu učitel. Sean k němu stočil nicneříkající pohled. „Kdyby to vypadalo špatně, raději zavolej záchranku. Myslím si ale, že mu zítra bude už dost dobře, ne?" probodl mě pohledem a já na něj koukal jako smutné a opuštěné štěně, které právě někdo nakopl. Nebo jsem se alespoň snažil. Učitel to nechal bez komentáře, zopakoval Dashovi pro jistotu ještě jednou, že půjde a bez zbytečných keců. Pak konečně vypadl.

Dash na mě pohlédl jako na zrádce a já se samolibě usmál.

„Musíš umět," ušklíbl jsem se spokojeně a rozvalil se na posteli. Dash mi věnoval pár rozmrzelých nadávek, než si vzal věci a vypadl. Teď stačilo jen chvíli počkat a dokončit můj úchvatný plán.