Sorry for Everything [Cameron Dallas]

Neznáš ho

Asi tak po pěti hodinách se konečně vrátili, díky bohu. Měla jsem o ně takový strach.

Když jsem jim vynadala, kde jsou, tak jsme se rozhodli udělat si jídlo. Přece jen, byli jsme hladoví.

Já měla za úkol rozdělat oheň, což se mi po pár minutách povedlo. Aspoň půl hodinu jsem za zadkem neměla Camerona, za což jsem byla více než ráda. Už teď je s ním k nevydržení, a to musím vydržet ještě dvě noci.
×××

„Byl jsem kokot, vím to.“ zasmál se Nash, zatímco si kousl do buřtu. Právě nám vypráví jeho historky z dětství.

Vážně jsme se zasmáli. Byl to super večer, myslím, že jsme si ho všichni užili. Najednou se zvedl vítr a začaly padat malé kapičky deště. Stejně už bylo pozdě v noci a tak jsme se rozhodli, že půjdeme spát. Cameron uhasil oheň a šel za mnou do stanu. Ne že bych z toho byla nadšená.

×××

Udeřil silný hrom a já se s leknutím probudila. Otočila jsem se za sebe a viděla Camerona, jak spí.
Docela jsem se bála, protože bouřky zrovna nemusím.
Najednou se rozpršelo snad víc než kdy jindy a bouřka začala v plné své kráse. Pane bože.
Nejhorší bylo, že se rapidně ochladilo a já tu měla jen letní oblečení. Snažila jsem se usnout, ale vůbec to nešlo. Byla mi zima, bála jsem se a bouřka neustupovala. To nějak zvládnu. Musím.

Zase udeřil silný hrom a já sebou škubla. Tím jsem asi probudila Camerona - hádám.

„Ježíš to se bojíš aji bouřky kurva?“ promnul si oči a snažil se ve tmě rozpoznávat můj obličej.

„Jo bojím se..“ šetpla jsem skoro neslyšně a otočila se na bok.

„Hele nemáš se čeho bát, dobře?“ řekl klidným a vyrovnaným hlasem a lehnul si ke mně. Cítila jsem, jak se jeho ruce obmotaly kolem mého těla. Překvapilo mě to. Tak jeden den se urážíme a druhý den tady spolu spíme ve stanu v objetí.

Ani jsem neprostestovala, i přesto že jsem chtěla. Měla jsem takhle pocit bezpečí.

Cítila jsem, jak usnul. Spokojeně oddychoval a já byla..Ne nebyla jsem ráda že takhle ležíme, protože je to divný. Ale zase se mi bude líp spát.

Déšť ustoupil a hromy utichly. Bylo po všem.

„Camerone, už mě můžeš pustit..“ šeptala jsem mu ucha, jenom něco ze spaní zamrmlal ale místo toho, aby mě pustil, tak mě objal více. Cítila jsem, jak si svoji hlavu dal mezi můj krk a spokojeně oddychoval. Já jen tak ležela a nevěděla, co mám dělat.

×××

O týden později

Šla jsem domů, měla jsem sluchátka v uších a vnímala jsem písničky.

Najednou přede mnou zastavilo auto, načež jsem se trochu lekla. Někdo stáhl okínko. Byl to usmívající se Alex.
„Nechceš svézt domů?" Mile se usměje a rukou ukáže na volné místo u spolujezdce.

„Vlastně, proč ne?“ usměju se, obejdu auto a Alex mi mezitím stihne otevřít dveře. Nasednu si a mezitím se rozjede. Celou cestu jsme si povídali. Je to vážně moc hodný kluk.

Když jsme dojeli před náš dům, vystoupil a jako gentleman mi otevřel dveře, což mě mile překvapilo.

„Tak.. děkuju moc za odvoz.“ rozpačitě a s úsměvem jsem se na něj dívala.

„Rádo se stalo.“ usmál se a přešel ke mně.

Svoje ruce obmotal kolem mě a pevně mě objal. To mě překvapilo, ale nevadilo mi to.