Strážný anděl pro démona

1

„Hiromitsu! Kde se zase flákáš?!" křičel můj bratranec, nad kterým jsem jen protočil očima, zalezl si hlouběji do svého mraku a četl dál. „Hiromitsu!" Au. Přímo do ucha. Naštvaně jsem zavřel knihu a změřil si ho podrážděným pohledem. „Prosíte si, pane?" řekl jsem s opovržlivým úšklebkem a sedl si do tureckého sedu. „Volá tě bůh strážný," oznámil mi Hitomi znuděně a já si povzdechl, postavil se a následoval ho.

Co jsem zase provedl? Vždyť jsem si celý den četl. Může to snad být ten problém? Ne, to je blbost. Postavil jsem se před zlatavý trůn strážného boha a hluboce se poklonil. „Žádal jste si mě,  pane?" zeptal jsem se uctivě a on mávl rukou, abych se postavil a podíval se na mě pronikavým pohledem. „Hiromitsu," začal a já se na něj podíval pořádně. Vypadal už hodně staře. Ještě včera vypadal úplně jinak, co se to děje? „Už jsem starý, můj synu," oznámil mi. Ano, správně, strážný bůh je můj otec. „Jako můj jediný syn máš pravý čas na to, aby sis našel v lidském světě nevěstu, jak to děláme už po staletí," řekl a já se na něj překvapeně podíval. „Ale otče," začal jsem, ale on mě zvednutím prstu umlčel a usmál se. „Rozhodl jsem se, že ti udělím člověka, právě za účelem hledání tvé nevěsty."

Věděl jsem, že má matka byla člověk, a proto já mám v sobě čtvrtinu lidské krve, což mi dává normální srdce a možnost normálně milovat. Můj otec tuto šanci neměl, ale manželku si musel najít, i když ji nikdy nemiloval. „Takže to pro mě tedy znamená, že půjdu konečně do lidského světa?" Celý jsem se rozzářil nad tou představou, nad čímž se otec usmál a pouze přikývl. „Tady," podal mi listinu s jménem „mého" člověka a já se na ten papír zvědavě zadíval. Tatsuo Hamasaki, osmnáct let, adresa neznámá, obecný gympl Tamaki Inoue. To jsem tedy zvědavý. 

Na dva roky jsem se rozloučil s celou svou rodinou a odcestoval nebeským výtahem dolů na zem. Nikdy v životě jsem se netěšil víc, tedy, kromě té nevěsty, na tu jsem se netěšil vůbec. Přistál jsem přímo poblíž toho gymplu, takže mi to dost ušetřilo práci a taky křídla. Jo, pravda, musím je schovat. Ne, mám lepší nápad.

Udělal jsem se neviditelným, což je mimochodem jediné kouzlo, které jsem se kdy naučil, a začal obhlížet okna. A, tamten vypadá přesně jako ten kluk z fotky. Vletěl jsem do třídy a spokojeně si sedl na jeho lavici. „Hej, ty," řekl jsem a on se začal zvědavě rozhlížet kolem a hledal zdroj toho hlasu. Zasmál jsem se a luskl mu před očima, což trochu odkrylo mou ruku a Tatsuo leknutím nadskočil. „Kde jsi?" zašeptal podezíravě a já se ušklíbl, udělal se zase viditelným a sedl si vedle něho do lavice. Chvíli na mě překvapeně zíral a poté se zamračil. „Co jsi zač?" šeptl trochu naštvaně a já se pousmál. „Strážný anděl," oznámil jsem mu pyšně, načež se on zamračil ještě temněji a začal mě strkat pryč z lavice. „Vypadni," sykl. „Tady nemáš co pohledávat." Nějak ale hošík zapomněl, že mě všichni vidí a učitel se na něj naštvaně podíval. „Prosím, Hamasaki, přestaň strkat do svého spolužáka a dávej pozor," řekl a otočil se zpět k tabuli. „On ale není můj spolužák!" křikl vzdorovitě Tatsuo. Učitel na něj pohlédl tak zlým pohledem, že se Tatsuo znovu lekl, naštvaně si sedl zpátky, zasyčel, že jsem hajzl a naštvaně hleděl před sebe. Tiše jsem se zasmál a klidně si položil hlavu na lavici. Aspoň se můžu pořádně prospat.

„Tak kam jdeme?" zeptal jsem se po škole Tatsua se zívnutím a on mě kompletně ignoroval a šel tvrdohlavě dál. „Tatsu..." zaryčel jsem a on se na mě naštvaně podíval. „Jsem Tatsuo," opáčil naštvaně a já se provokativně ušklíbl. „A jdu domů," oznámil mi a dodal: „sám" „No to těžko," uchechtl jsem se a následoval ho. Když jsme došli k němu domů a do jeho pokoje, posadil jsem se na skříň a začal pohupovat nohama. „Kde máš rodiče?" zeptal jsem se zvědavě a on zavrtěl hlavou. „Dole," řekl tiše a já se zamračil. „Kecáš, tam nikdo nebyl," opáčil jsem a on protočil očima. „Myslím tím podsvětí," zašklebil se tentokrát on a já na něj zůstal zírat. Cože to právě řekl?