Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola 42.Brighton

Hned po ubytování odcházíme prohlédnout si pobřeží.Podél břehu se prý vine krásná promenádá.Olivia pořád nemluví se svým bratrem a ani on nevypadá,že by se s ní hodlal v nejbližší době usmířit.

A tak jdeme tři separované skupinky:Dospělí,dvojice kluků a my tři holky.

,,Miriam,vzala sis ty věci,co jsme spolu koupily?"dotazuje se Jesika.

,,Jaké věci?O čem to mluvíte?"ptá se ostře Liv.Umí se chovat dost majetnicky a nesnáší,když je z něčeho takového vynechána.

,,Ále,Jesika přijela v květnu na návštěvu a tak jsme se šly odvázat,"pravím a snažím se znít nenuceně. Nikdo krom Jesiky a Rebeky o Michaleovi netuší.Dokonce ani Jamie.Chtěla jsem se mu svěřit,ještě když mne zármutek pálil v hrudi jako doušek irské whisky, jenže jsem se k tomu jaksi nedostala.Odkládala jsem to.Nakonec počáteční výbuch pocitů převálcovaly všední,krásně nezajímavé dny.

Liv se zatváří kysele,avšak dál to již nekomentuje.

Před námi se otevírá moře.Jeho sytě azurová barva splývá s bledou modrou nebe.Mezi promenádou a mořem je oblázková pláž.A hned za nízkou zídkou stojí pestrobarevné,miniaturní chatičky.Nikdo v nich zjevně nežije,ani okna nemají.Možná slouží jako maličké rybářské sklady nebo tak něco.

Po čase docházíme až k Brighton Pier, obrovskému molu s majestátním divadlem s baculatými věžičkami a honosným nápisem Theatre.Jak nám vysvětlila paní Cliffordová,krom divadla se zde nacházejí rovněž kuřárny a čítárny.

Ačkoliv je teprve odpoledne,ozývá se od tamtud hovor,smích a hudba.Dnes vlastně většina lidí nemusí do práce,tak se sem asi přicházejí pobavit.

Od moře zaduje chladný vítr.Přitáhnu si svetr těsněji k tělu.

,,Nehceš si půjčit ten můj?"ozve se za mnou Jamieho hlas.

Obrátím se na něj.Červená se.I já cítím,jak se mi do tváří hrne krev.

,,To je v pořádku,díky,"odmítám a rychle se otočím.Navzdory,nebo snad kvůli tomu,že jsem tak nervózní,se mám chuť chihchotat.A ne smát se tím upřímným,čistým smíchem jako při dobrém vtipu.Myslím to protivné dívčí chichotání.To,které z duše nemám ráda.

,,Celá se klepeš,vem si ho,"přemlouvá mne.

,,Já se neklepu,"odvětím.Přejel mi sice mráz po zádech a ano,na pažích mám trošičku husí kůži,ale opravdu nejektám zuby.

Jesika očividně registrovala,co se dějě a vrhá po mně významný pohled.Nepatrně kýve.

,,Tak dobrá,"hlesnu téměř neslyšně, ,,mockrát děkuji."

S úsměvem mi ho hodí přes ramena a jeho ruka se na chvíli dotkne té mojí.Žaludek mi vzrušeně poskočí a doufám,že si nevšiml,že mi vážně naskočila husí kůže a pýřím se ještě víc.Jdu Jesiku zabít.
Jamie se rychle přidruží k Oliverovi a já k Jes.
„Ty jsi úplně šílená!To byl trapas jak hrom!"vyhrknu.
„Co?Co?"dožaduje se dychtivě třetí kamarádka.
„Já ale nic neudělala.Copak je zločin stát na veřejné promenádě?"tváří se nevinně Jesika.
„A přimět svoji kamarádku,aby se totálně ztrapnila před klukem?!No,to je trochu zločin,"odseknu a je mi úplně jedno,že mluvím nesmysly.Teď se na svou přítelkyni docela dost zlobím.
„Já tě do ničeho netlačila!Já tě jen povzbuzovala.Ty to s tím tvým hlemýžďím tempem doopravdy potřebuješ,"opáčí poněkud kousavě Jesika.
„Netvař se jako neviňátko,Jes!Ty tomu rozumíš naprosto perfektně,že ano?"osopím se na ni. Bolí to.Nikdy jsme se spolu nepohádaly.A tuhle hádku jsem navíc rozpoutala já.Ale Jesika se do toho neměla co plést.To bylo absolutní faux pas.Obojí.
„Promiň za pomoc,"ušklíbne se Jesika.
Ta hádka mne mrzí.Musím se omluvit.Ale ne teď.Znělo by to,jako že se doprošuji, že se nedokážu bez Jesiky obejít pět minut.A to by tomu vztahu vůbec neprospělo
.Jenom fakt nechci ztratit další kamarádku kvůli nesmyslné roztržce.Ne jako Sáru.
„Půjdeme na večeři dnes ven?"navrhuje vesele Oliverův táta.
Mrkám.Na jídlo do restaurace moc nechodíme.
„Jsme na prázdninách,ne?"přisadí se dobrácky pan Clifford.
„Támhle něco je,"podotýká Jesičina náhradní maminka.
Ukazuje ke hlučnému podniku se zahrádkou .K nám doléhá zvuk cinakjících příborů,šum a smích.
„Nevím,jestli bude místo,"poznamená moje adoptivní maminka.
„Zeptáme se,"prohlásí pan C. a vydá se směrem k restauraci.Po chvíli přiběhne.
Je ještě brzo,místo mají,"ohlašuje.
Sedáme si k největšímu stolu v celé restauraci,bedlivě sledování pohledy ostatních hostů.
„Něco k pití?"nabízí číšník.
Já i kamarádi si dáváme jablečný džus.
O pár hodin, nacpané smaženou rybou s hranolky, se s Liv a Jesikou chystáme „do postele", ačkoliv spaní ještě jistě není na pořadu dne.
„Tohle budou skvělý prázdniny," míní Olivia a spokojeně sebou plácne na rozvrzanou postel.
„Jo budou, jenže Miriam už se asi nikdy nezbaví té červeně v jejích tvářích,"hihňá se Jesika.
Udělám tu nejtrapnější a nejvíc klišé věc, co bych teď mohla udělat: zrudnu.
„Vidíš?!" směje se Jesika a Liv přízvukuje.
„Tohle spolčení je velice kamarádské a naprosto charakterní, jistě,"bručím sarkasticky.
„Tobě se líbí Jamie, že," konstatuje Jesika.
„Tedy, no, je to moc milý kamarád a vůbec a..." koktám. Je těžké připustit to takto nahlas.
„Prosím tě, je to tak nenápadný jako pomeranč mezi borůvkami,"prohlásí kategoricky Jesika.
Nevím, co na to mám říct.
„Hele, měla bys s tím něco dělat," radí mi starší přítelkyně.
„Co přesně tím myslíš?" ptám se ostražitě. V Jesičně hlavě se totiž někdy rodí dost... extravagantní nápady a já se do nich v žádném případě nehodlám vrhnout bez rozmyslu.
Dívka obrací oči v sloup:,„Co asi? Přece mu to říct! Je to tak snadný!"
„Do postele ho hned dostat nemusíš," souhlasí Olivia s potutelným smíchem.
„HEJ! To jsi vážně přehnala," osočím se na ni, v obličeji nachová jak krocan.
„Promiň, já to tak doopravdy nemyslela, jen jsem chtěla říct, že není kam spěchat a tak, byl to špatnej vtip, fakticky se ti omlouvám," opakuje Liv, neboť i ona seznala, že prešlápla. Aby si to u mne vyžehlila, raději rychle odstoupila od nepsané dohodě mezi ni a Jesikou o mém popichování.
Vím, že se asi budu chovat podle, jenže si nemohu nechat ujít příležitost trochu si rýpnout do Jes.
„ A co ty a Oliver?"
Jesika je v tu ránu celá růžová, rychle se však vzpamatuje.
„ Co by?" pohodí vzpurně tmavou hřívou.
„ Jo, koketuješ s mým bráchou," taká Olivia.
„ On navrhuje, já odpovídám," odvětí tajuplně Jesika.
„ Zaprvý: je to můj brácha a za druhý: je to pitomec a fakt není o co stát, když s ním koketuješ," objasní Liv.
„ Ale já nekoketuju!" brání se přítelkyně. Potrefená husa kejhá nejvíc.
„Se ještě uvidí," praví zlomyslně Olivia.

Otevírám oči. Ani nevím, kdy jsem usnula. Je mi zima na chodidla. Výhled u z okna. Nad mořem se vznáší kalně šedivý opar. Na přímořské počasí to zrovna nevypadá.
Opatrně se prohrabuji v prádelníku, jelikož děvčata ještě spí.
Proč se, sakra, musím budit dřív zrovna já?!
Kdyby tohle byla jediná nespravedlnost na světě...
Natáhnu si pár ponožek a zalituji, že jsem jich nevzala víc. Nu což, v nejhorším si nějaké levné dokoupím. Jenže v turistických střediscích bývá všechno tak předražené, až hrůza.
Žaludek mám rozbolavělý hlady. Marně prohledávám batoh po nějakých sušenkách, jenomže veškerou svačinu jsme snědli včera ve vlaku.
Schoulím se pod peřinu, ale myslím, že už nedokážu usnout. Mám chuť na nějaký horký nápoj, kávu nebo čaj. Dnes pravděpodobně čaj. Hlavně ať je to teplé a sladké. A ať je v tom mléko.
Přemýšlím, čím bych se zabavila. Na čtení ještě není dost světla a rozsvítit nemohu.
Nespokojeně mručím.
Ačkoliv... na konci chodby jsem včera viděla dveře. A mám podezření, že vedou na malý balkonek, který jsem spatřila zvenčí. Zajímalo by mne, jestli je na noc zavírají...
Tiše se kradu z pokoje, na nohou pouze látkové trepky bez podrážek a ponožky.
Přes košilku si přehodím tenký svetřík.
Když jsem u dveří, opatrně zmáčknu kliku. Modlím se, aby panty byly naolejované.
Ozve se tlumené skříp a na tváři mě zalechtá slaný vánek chutnající po moři a ranní mlze.
Vyklouznu ven.
Přede mnou se rozprostírá panorama pobřeží a stříbřitého horizontu. Je trochu chladno a na kůži se mi srážejí krůpěje rosy.
Skříp.
Obracím se a za mnou stojí...paní Cliffordová.
Srdce mi hraje staccato. Mísí se ve mně úlek, následná úleva a možná, možná i osten zklamání, že to není kdosi trošičku jiný.
Ale jdi, Miriam. Život není zamilovaný román,
„Miriam? Co tady takhle brzo ráno děláš?" diví se paní C.
„ Vstala jsem dřív a nudila se," odpovídám již docela klidně.
„ Kamarádky ještě spí?" usměje se chápavě.
Mlčky kývnu.
Moje anglická maminka si stoupne vedle mne.
„ Musím se tě na něco zeptat," začne vážným tónem.
Zbystřím:„ Ano?"
„Víš, od toho, co vám ukradli ten cukr a zmydlili Jamieho, už ani za nic nechceš nosit tu béžovou sukni, kterou jsi ten den měla na sobě. A tak jsem si říkala, jestli se neudálo něco, co mi nechceš říct," vysvětluje.
Polknu. Zamlčela jsem ony výhružky i jí. Nedokázala jsem jí to vyklopit.
Jenže přímo lhát neumím. Nebo jen mizerně.
Nadechnu se a vychrlím na ni to tajemství. Paní Cliffordová se na mě pozorně divá a nevyrušuje mne ani vzdychy a zajíkáním.
Končím se slzami ponížení v očích. Teprve teď mluví.
„Podívej se, Miriam, tohle je pro každou dívku a ženu nepříjemné téma. Ale chci, abys věděla, že jsi neudělala nic opovrženíhodného ani sprostého. A dokonce se ti ani nic takového nestalo. Ten lump se tě neměl co dotýkat, avšak aspoň ti nezpůsobil žádné trvalé škody. Musíš se zkusit přes to přenést a nemyslet na to tak. Jsi čistá a nevinná a ten kluk na tom absolutně nic nezměnil, byť se choval odporným způsobem,"konejší mne Helen.
„Dobrá,"souhlasím a míním to upřímně. Jakoby mi ze srdce spadl balvan, jehož tíhu jsem si uvědomila až nyní.

V osm snídáme a již v půl desáté se ubíráme po promenádě na pláž. Pan Clifford nám všem kupuje šest lehátek, pro každého rodiče a jedno navíc pro potomstvo.
„Jdeme se převlíknout?" nadnese Jesika a vyzývavě pohodí hlavou. Paní Cheerwoodová si odfrkne.
Na veřejných toaletách je pouze jedna dámská kabinka, a tak se do ní slezeme všechny tři naráz.
Já si oblékání své