Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola XXXV.Velmi speciální dárek

Probouzí mne šuškání zvenčí.Trochu mne bolí hlava.

Malé děti v našem pokoji ještě spí.Zato venku panuje rušno.Spěšně se oblékám a češu a vycházím do chodby.

Většina dětí sedí v hloučcích a tiše si povídá.

,,Miriam!"volá Enid.

Otáčím se za hlasem.Enid ke mně kráčí z opačné strany chodby.Má tmavé kruhy pod očima a celá vypadá tak nějak pobledle a vyčerpaně.

,,Jsi v pořádku?"dotazuji se,ačkoliv odpověď mám přímo před očima.

,,Jo.Jenom jsem unavená.Skoro jsem nespala.Musela jsem tišit děcka.Všichni jsou vyděšení.Navíc asi pět lidí chybí a nikdo o nich nic neví,"opáčí.

Polknu naprázdno.Co se s nimi nejspíš stalo?Nechci si připouštět odpověď. Nikdy jsem ještě nebyla na místě, kde by někdo umíral. Vše je jednou nejspíš poprvé.

,,Znalas je?" ptám se hrobovým hlasem.

,,Ano. Jedna holka se mnou chodila do třídy. Ještě v Glasgow, myslím. Charlene Redstone. Byla fajn, i když se někdy chovala dost povýšenecky," povzdechne si Enid. Připadá mi naprosto absurdní, že Enid, nadpozemská Enid, která se vlastně s lidmi skoro nestýkala, si po někom vzdychá.

,,Ale byla skoro jediná, která o mně neříkala, že jsem blázen. A že to moje bruslení je ztráta času. Že se mám radši učit," ta poslední slova plive Enid nenávistným tónem.

Ráda bych se s Enid bavila dál, avšak začínají povinnosti. Mnoho malých dětí pláče a naříká. Všichni mají strach a kolem podvědomě slyším ta samá jména. Tedy mám ten pocit. Třeba jen slyším to, co očekávám, že uslyším.

Klára se mezitím opravdu činí. Kmitá mezi vstupní síní a kuchyní jako pilná včelka a roznáší dětem prapodivnou směsku jídla pití ne nepodobnou večeři.

,,Můžu pomoct?" nabízím se.

,,Ne ne, to je v pořádku. Třeba by ses mohla s Harriet pokusit utěšit ty nejmenší. Prý nějaké děti zmizely a ostatní jsou vyděšení," říká Klára a pádí pro další čaje.

Já přecházím k jakési hysterické malé dívce, možná tak šestileté, která leží stočená do klubka v koutku místnosti a dusí se slzami. Ostatní okolo ní nervózně stojí hlouček vrstevníků s očima vykulenýma strachem.

,,No tak,všechno bude v pořádku,teď si můžeš dát horkou čokoládu-máš přece ráda horkou čokoládu,viď.No tak,už je konec.Už to bude pouze dobré,"uklidňuji ji.Nezdá se,že by mě vůbec poslouchala.Nejsem nějak vynikající utěšovatelka,zvlášť vzhledem k vlastnímu duševnímu rozpoložení.

V kapse cítím něco kulatého.Vyjmu to.Je to malý bonbónek,ani nevím,jak se tam objevil,nejspíš mi ho někdy dala Klára.

Podávám ho děvčátku.

,,Na,vezmi si něco sladkého,"vybízím ji.Holčička roztřeseně vzhlédne a nejistě si pamlsek bere.

Postupně se uklidňuje,dýchá pravidelněji a z očí se jí přestávají valit proudy slz.Klára nyní navíc rozdává kakao,čaj,horkou čokoládu a kafe všem závistivcům ze širokého okolí.Pro ty nejmladší se vždy najde i njěaká dobrůtka.Nakonec,ani ti největší se nemají nijak zle.

Ve všem tom zmatku a tišení malých ani nemám čas prohodit slovo s Enid či Harriet.Mám pocit,že moji ,,sestřenici" jsem jednou zahlédla na schodech,zrovna jsem se ale skláněla nad nějakou dívenkou,jenž nemohla najít sestru(pak se ukázalo,že spala pár metrů od ní),takže jsem to neviděla zcela dobře.