Kapitola XXXVII.Jamieho otec

52 8 1
                                    




Ne že by byl celý zkrvavený nebo tak,to rozhodně ne.Jenom sedí v posteli.Což snad nevypadá tak hrozivě.Jenže jeho oči.Jamie se obvykle směje svým křivým chlapeckým úsměvem a v očích mu hrají vřelé jiskřičky.

Jeho rty zmizely.Oči by stejně tak jako jemu mohly patřit porcelánové panence.Ani se na mne nepodívá.

,,Jamie,co se stalo?"ptám se.

Žádná odpověď.

,,Jamie,prosím,řekni mi to,"naléhám mírně.Dělá se mi zle.

Ticho.

,,Celé dny nevylezeš ven,všichni se po tobě ptají,"naříkám a do očí mi opravdu vstupují slzy.

Neodpovídá.

,,Jamie,prosím!"zajíknu se hystericky.Srdce mi svírá ledová ruka.Oči mne bolí a pálí.V hrdle cítím slzy.

Konečně se na mne podívá,a já se jen víc vyděsím.Jeho výraz se při pohledu na mě ani trošičku nezmění.

,,Není mi dobře,"odvětí hrobovým hlasem.

,,To vidím.Ale proč?"vzdechnu.Jeho hlas mi na optimismu zrovna nepřidává.

Zavrtí hlavou.

Jen si k němu sedám. ,,Pokud mi to nechceš říci,nemusíš.Myslela jsem,že bych ti mohla pomoct,"hlesnu s očima upřenýma na své roztřesené dlaně.

Povzdech.Postel zaskřípá.V klíně mi přistane obálka,v níž je dopis a bankovky.Dost úctyhodná částka,popravdě řečeno.Dávám se do čtení.Proč Jamie pláče kvůli svému (zřejmě narozeninovému dárku)?

Drahý Jamie,

Až si tohle budeš číst,budeš už velký,skoro dospělý mladík.Asi tě budou zajímat holky-ty ze sousedství,z parků,ze školy.Asi nebudeš vědět,co dělat,budeš se stydět,možná budeš dělat hlouposti,aby ses jim zalíbil.Co já jsem dělal,abych se zalíbil tvé matce a dalším!

A právě kvůli tomu ti tohle píšu.Tvoje matka ti řekla,že jsem mrtvý.Že jsem zahynul při nehodě.Jenže já nezemřel,přestože bych smrt zasluhoval.

Jamie,když ti byl necelý rok,zamiloval jsem se.Byla to mladá servírka,velmi pohledná,s indickými kořeny.Ona...byla volná,nespoutaná,s ní jsem byl zase mladý,zase svobodný.Tvoje maminka...já ji moc miloval,pochop to,Jamie,ale s ní jsem cítil,jak stárnu,jak se usazujeme.Jnomže já byl duší pořád ještě mladíček.Nechtěl jsem zodpovědnost a práci.Chtěl jsem chodit tábořit do Walesu,chtěl jsem randit s děvčaty,chodit domů pozdě v noci.

Tvoje matka přišla na to,že jsem se zakoukal do oné dámy.Nejspíš si umíš představit,že ji to zranilo a rozzlobilo.Bylo to ode mne nezodpovědné a nečestné.Avšak srdci neporučíš.Jednou to poznáš.Odešel jsem od vás,ale zavázal se posílat peníze na vaše výdaje.Našel jsem si slušné místo u jisté londýnské společnosti.
Nyní žiju sám,věčně zatracený.Nikdy nezapomenu výraz tvé matky,když se to dozvěděla.

Kdybych mohl vrátit čas zpátky,udělal bych to.Ale nemohu.Mrzí mne to.

Možná se někdy uvidíme.Pokud se rozhodneš,že mne chceš vidět,napiš na adresu odesílatele.

S přáním všeho nejlepšího,

Tvůj táta


Upustím dopis

Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.

Upustím dopis.Vše se vysvětluje.Jamieho otec,poctivý,laskavý Angličan v srdci čtrnáctiletého Jamieho právě skutečně umřel.

,,On mě opustil.Žil ve stejném městě a nikdy mi nic neřekl.Ani ona.Všichni mi celou tu dobu lhali,"mumlá Jamie.

,,Neměli to dělat.Ale..podívej se,jak reaguješ.Co kdyby ti to řekli třeba v jedenácti.To by bylo ještě horší.A kdyby ještě čekali,cítil by ses ještě víc podvedený.Musíš se s tím nejspíš smířit.Nemůžeme s tím nic dělat.Ale řešení rozhodně není zavřít se do pokoje a předstírat,že neexistuješ,"domlouvám mu.

,,Měl umřít,"huhlá Jamie.

,,No tak.Určitě mu nepřeješ něco takového.Nezachoval se nejlépe.A ty teď také ne.Jestli necheš kopírovat chyby svého otce,překonej to.Kdo chce duhu,musí se smířit s deštěm,"povzbuzuji ho.

,,Nedokážu tu.Celou dobu jsem myslel,že...že..j-je...m-m-r-t-vý,"koktá přes vzlyky.

,,To bude v pohodě..."

,,A on si tu ži-je,posílá prachy...ani p-p-ra-v-vdu nep-oví.Všichni mi l-l-ha-l-li."

,,Teď už ti nikdo nebude lhát.Já ti tedy nebudu lhát,"slibuji,ačkoliv mne z toho tíží svědomí.

,,Nechceš si zajít na čaj k nám domů?"dotazuji se.

Kroutí hlavou,pak se však při pohledu na mne zarazí a váhavě souhlasí.

,,Pojď.Piece of cake,"šveholím. Tuhle frázy mám docela ráda.

Když ho přivádím k nám domů,paní Cliffordová se naštěstí na nic nevyptává,jen nám připravuje čaj a sladké pečivo.

V pokoji pouštím povzbudivou hudbu.Na jazyku mě pálí miliony otázek,jenomže vím,jak je to pro Jamieho nepříjemné.Tak se raději neptám.

V hlavě mám pořád ten list.Zněl upřímně,ale jako omluva za čtrnáct let tesknění a absence dospělého muže,se kterým by se Jamie mohl poradit, se mi to zdá dosti nedostačující.

,,Miriam,myslíš,že jsem jako táta?"hlesne znenadání Jamie.

,,Já tvého tátu neznám,"odvětím.

,,Ale co si myslíš?"chce vědět soused.

S paní Marschovou nemá příliš společného.

,,Asi navenek.Ale zevnitř jsi úplně jiný,"odpovídám.

,,A jak to můžeš vědět?"mumlá.

,,Ty bys nikdy neopustil svoji rodinu,viď?"ujišťuji se.

,,Já se hrozně bojím,že to v dospělosti udělám.Že se prostě zamiluju a..."vysvětluje Jamie.

,,To,že něco udělal tvůj táta neznamená,že to musíš nutně udělat i ty,"namítám.

,,Jenže co když jsem stejný.Ach jo,připadám si nemocný,"stěžuje si.

Vzpomínám si na jedno židovské přísloví. ,,Když přežijeme,uvidíme,"prohlásím.

Překvapeně na mne pohlédne.

,,Židovské přísloví.Takhle to začneš brát po staletích pronásledování a útoků,"povzdechnu si.Oddělení,pogromy.Stovky a stovky let.A nevěra je ještě starší.To se lidé nikdy nenaučí chovat rozumněji?


Právě k vám dosvištěla zbrusu nová,kratší kapitolka!Jak se vám líbila?Překvapilo vás rozuzlení?A myslíte si,že mezi těmi dvěma je opravdu něco?Jako obvykle děkuji za vaše ohlasy k předchozím dílům a i nadál nezapomeňte hlasovat,komentovat a samozřejmě followovat,aby vám již neutekla žádná kapitola!

Mějte se moc krásně,

Fantsyever

Světla Británie (UPRAVUJE SE)Kde žijí příběhy. Začni objevovat