Posedlá Alfou ✔|PROBÍHÁ PŘEPIS + KOREKCE|

2."Únos?"✔

-Aisha's POV -

Jakmile se jeho ruce obmotaly kolem mého pasu, ztuhnu a začnu se bát. Netuším, co má v plánu, avšak když ucítím jeho teplý dech, zpanikařím. Rukama se pokusím od něj odstrčit, ale neúspěšně. Zavrčel. Nebyl to žádný příjemný zvuk, bylo to něco, při čemž jsem se instinktivně přestala bránit. Nemělo by to cenu, stejně by nakonec dosáhl svého. Ihned poté promluvil a já si byla naprosto jistá, že jsem udělala chybu. Vyprovokovala jsem ho a teď si to odnesu.

,,Dnes tu končíš a jdeš se mnou," ten tón mi byl povědomý. Nedával mi jinou možnost, než poslechnout. Byl výše postavený a zdálo se mi, že toho rád využíval. Mohla bych se pokusit o útěk, ale nebyla jsem si vůbec jistá, jestli bych mu zvládla utéct.

,,Ale..." pokusila jsem se o nepatrný náznak vzdoru, on ho však rychle potlačil a umlčel mě. Naskytla se mi šance se vzpouzet tehdy, jen co pozvedl šálek s kávou k ústům. Nevnímala jsem pochvalu za to, jak byla káva připravená, chtěla jsem utéct někam hodně daleko. Někde, kde bude pro mě bezpečno, protože zde již očividně není. V rychlosti dopil kávu a nařídil mi, že jdeme. Rychle uteču do šaten, kde se převléknu a následně jdu říct ostatním, aby se na mě nezlobili, jen že mi prostě není dobře a potřebuju jít domů. Jen na to s úsměvy na tvářích kývli a popřáli mi brzké uzdravení.

Procházím uličkami zázemí k zadnímu východu a současně se modlila, ať to vyjde. Okamžitě zahnu do tmavé postranní uličky, jenže než stihnu udělat pár kroků, okamžitě do někoho narazím. Kdyby mě ten dotyčný nezachytil, nejspíše bych už dřepěla zadkem na zemi. Zvednu hlavu, jen abych zjistila, že mě propalují krásné azurově modré oči. Jen v tento moment nebyly mrazivě chladné, jak se o nich říkalo, ale byly plné vzteku, únavy a ještě něčeho. Byla jsem si jistá a mohla bych i přísahat, že jsem v nich spatřila i trochu starosti.

,,To jsi neměla dělat!" toužila jsem se přeměnit a utéct, avšak nebylo kam. Než jsem se stihla rozkoukat, stáhl mi batoh ze zad a přehodil si mě přes rameno. Snažila jsem se vzpírat jak slovně, tak i fyzicky, no jemu to bylo jedno. Vrčela jsem na něj, i když to asi nebyl úplně nejlepší nápad, jenže i to ignoroval a rozešel se pryč. Zachvilku jsem zaslechla zvuk odemykání auta. Srdce mi v hrudi poposkočilo. To snad ne... Chytil mě za boky a smýkl se mnou na místo spolujezdce. Nejdřív mě napadlo utéct, než obejde auto k místu řidiče, pak si ale uvědomím, že už teď riskuji mnoho. Uraženě si tedy překřížím ruce na hrudi a natočím hlavu stranou od něj.

,,Únos. Netušila jsem, že někdo jako Vy klesne tak hluboko," neodpověděl mi. Teprve až když se na něj po chvíli podívám, spatřím, jak křečovitě svírá volant a zatíná čelist. Asi jsem měla raději mlčet. Rychle zamumlám dvě slova jako omluvu a mírně skloním hlavu, avšak stále jsem mohla vidět, že kývl. To bylo jediné, co jsem od něj během cesty získala, jinak nepromluvil a ani se na mě nepodíval.

-Cassian's POV -

To, jak blízko byla, mi umožňovalo cítit, jak moc na mě byla naštvaná. Rozpoznám, jak se snažila své emoce skrývat, avšak přede mnou to dělat nemusí. Vždy to poznám, vždy. A to z jednoho prostého důvodu. Ta nádherná vlčice na místě spolujezdce je moje. Mou jedinou nevýhodou bylo, že ona to zřejmě nevěděla.

Já i můj vlk jsme si byly v jedné věci jistí. Pokud jí nedostanu ke své smečce, ztratím kontrolu a nechci vidět způsobené následky. Nenáviděla by mě tak a to je ten důvod, proč potřebuji jejich pomoc. Smečka se o ní postará do té doby, než se zklidním a znovu si jí vezmu k sobě.

Teď si můžu jedině tak nadávat, protože kdybych věděl, že na mě bude má spřízněná duše takhle působit již od prvního setkání, hledal bych ji mnohem dříve a po celém světě. Byla dokonalá, přesně tak jak se říká, že každá spřízněná duše je.

Jen co zahlédnu dům smečky, začnu si přát, aby se cesta zázrakem prodloužila. Jenže to se nestane. Zaparkuji, vystoupím a chci jí otevřít dveře. Má malá však již stála vedle auta. Zamračím se, nelíbilo se mi to. ,,Příště počkáš až ti otevřu dveře, jasné?" Drž hubu!, okřikoval jsem se. Na to jen lehce kývla a následovala mě do domu.

Teprve až když mě ovane známý pach smečky, částečně se uklidním. Nechám svou moc, aby se rozplynula do vzduchu a podpořila svou přítomností všechny členy smečky. Aisha lehce zalape po dechu, načež se rozejdu do hlavní kuchyně. Spatřím Lisu a mírně si oddychnu. Právě jí potřebuju. ,,Liso? Na slovíčko," neutrálním hlasem jí k sobě zavolám. Neuniklo mi, jak očima lehce tikala mezi mnou a Aishou. Skloním se k jejímu uchu, aby to slyšela jen ona.

,,Jmenuje se Aisha. Je to má spřízněná duše," zašeptám tak tiše, jako kdyby to byla tajná informace, což prozatím také byla. Díky vlkodlačím schopnostem to bylo jednoduché. Lisiné oči se rozzáří. Věděla, že pokud tu u sebe budu mít svou spřízněnou duši, nálady smečky, ale i mé budou mnohem lepší. Společně budeme silnější.

,,Mohu ji provést po domě, pane?" chvilku přemýšlím, avšak následně pokývnu. Alespoň se tu Aisha bude cítit lépe, když to tu bude alespoň trochu znát.

,,Ještě jedna věc Liso. Ona neví, že je moje," tady rozzáření v očích trochu pouvadlo, avšak pak jen přikývla a já se otočil, že půjdu do kanceláře.

O dvě hodiny později již asi po padesáté kontroluji hodiny. Nedokážu se soustředit. I když vím, čím to je, nebo spíše kým to je, nechci si to připustit. Nemohu na ní být závislý hned od toho, co ji potkám... A nebo mohu?

-Aisha's POV -

Lisa se mi zdála jako velmi milá a přátelská dívka. Vyhovovalo mi i to, že byla v mém věku. S úsměvem mě vedla skrz celý dům až na zahradu, kde jsme se teď nacházeli.

,,On tenhle dům má ještě jedno patro?" zamyšleně se zeptám, jakmile spolu usedneme na lavičku. Nepamatuji si, že bychom ho navštívili.

,,Ano, má. Patří Alfovi. My tam nesmíme," podívám se na ní. Když o něm teď takhle mluvila, bylo to plné úcty a respektu. Nechápala jsem, nezdál se mi nijak hodný. Možná, že je to i tím, že jsem zatajovala svou pravou identitu.

,,Je pravda, že je přísný a musíme dodržovat pěvně stanovená pravidla... To sice ano, ale jinak je i milý, přátelský a ochranitelský. Avšak to velmi brzy poznáš," pouze na mě mrkla, než se zvedla z lavičky a rychle odešla. Chci jít za ní, houknu na ní, aby počkala, ale objaly mě silné paže.

,,Měl bych se omluvit za to, jak jsem se předtím choval. Nezasloužila sis takové chování ode mě," vnímám, jak lehce nasál můj pach a otřel se mi o spánek. Cuknu sebou, jsem zmatená. ,,Půjdeme jinam, co ty na to?" ještě než jsem mohla vůbec začít uvažovat o protestu, vzal mě náruče a pomalu se mnou kráčel směrem k domu. Zezačátku se vzpírám, protože na toto nejsem zvyklá. Stejně tak, jako na jakékoli doteky. Chci utéct, ale mé tělo se začne uvolňovat pod nátlakem únavy, jež mě sužuje. Oči se mi sami od sebe začnou zavírat a já se propadám do říše snů.

-Cassian's POV -

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, proč už se nevzpírá. Usnula mi v náručí. Podvědomě jí na sebe více natisknu a sevřu, jako kdybych se bál, aby mi neutekla. Což ale byla pravda, bál jsem se. Byl to pro mě nepopsatelný pocit, držet jí zatímco mi spala v náručí. Musela být hodně unavená, avšak na to jsem již nehleděl. Teď si odpočine. Celkově to bylo nepopsatelné. Celý jsem se uvolnil a můj vlk se pohodlně stočil do klubíčka a šel spát.

Můj mozek mě naváděl k tomu, abych přemýšlel rozumně a odnesl jí do pokoje pro hosty, aby se mohla prospat. Jenže já i můj vlk teď souhlasíme s druhou možností. Vzít si jí k sobě, tam, kam patří. Přejdu chodbu až na konec a nohou rozkopnu dveře. Přejdu až do ložnice, kde jí položím na postel a přikryju jí. Sám sebe se ptám, co to dělám.

Nikdy mi na ženách nezáleželo. Nikdy pro mě neznamenaly nic víc než partnerky na pár nocí. Nikdy jsem neměl vážný vztah. A už vůbec nikdy jsem se o ženu nestaral. Ale i přesto tu teď stojím a zcela zhypnotizován pozoruji tuto dívku, která jako první leží v mé posteli. A jako jediná, řekl jsem si v duchu. Myslel jsem to vážně.

Byl jsem zcela zmaten. Jak mi osud mohl vybrat zrovna ji? Byla oproti mně tak dobrá, milá, hodná. Teď už alespoň mám pro co bojovat. Pro ni...