Posedlá Alfou ✔|PROBÍHÁ PŘEPIS + KOREKCE|

1. Setkaní ✔

(Kapitoly označené ✔ již prošly přepisem.)

-Aisha's POV-

Jen málo osob by vám řeklo, že škola je vhodným místem na přemýšlení o životě. Ale i tak tu teď sedím, sama, v jedné z učeben, a přemýšlím. Co je to za život, když jediné, co se mi poslední dobou daří, je škola? Svůj osobní život bych mohla nazvat katastrofou. Nejde být šťastná, když utečete od své smečky, ocitnete se na území jiné a ze strachu o svůj život skrýváte to, čím jste. Vlčí geny se dají jen velmi těžce zamaskovat, avšak pokud máte dobrou motivaci, nebo jste vyděšeni při každém neznámém zvuku, uděláte vše, aby se i nemožné stalo možným.

Od zlomu mého života uběhl půlrok a já děkovala samotné Bohyni, že jsem stále ještě naživu. Jakmile dokončím poslední ročník školy, stanu se oficiálně Samotářkou, vlčicí bez smečky. Uskutečnění tohoto cíle mi stěžuje možnost odhalení mé genetiky. Pokud by se totiž provalilo, kým, nebo spíše čím jsem, předpokládám, že věci by nabraly rychlý spád děje. Již za poslední měsíc, co jsem se doslechla, nechal místní Alfa zabít dva Samotáře, jež se bez svolení nějakou dobu pohybovaly na jeho území. A právě to mi dělá největší starost. Je o něm známo, že je to muž, který má rád přehled o všech Samotářích, co se pohybují na jeho území, avšak nepatří mu. Rád trestal. Bylo mu jedno, jestli je to žena, muž nebo dítě. Zákon je zákon. Snažila jsem se mu vyhýbat a to se mi zatím dařilo, protože jsem se s ním ještě nesetkala.

,,Aisho?! Co tu ještě děláš?" nečekám, že tady dnes bude, proto sebou mírně trhnu. Zvednu hlavu, jen abych se zadívala na Kellena, mého nejlepšího a také jediného kamaráda tady na škole. Přísahala bych, že potají musel dělat modela. Tmavé oči mu ladili s tmavě hnědými vlasy, vzhled dokonalého playboye doplňovaly černé kalhoty a bílá košile. Oblékal se spíše jako na nějakou speciální událost, ale po měsících, co ho znám, jsem si zvykla.

,,Ahoj, už jdu," pomalu si posbírám věci a jdu směrem k němu. Nikam jsem nepospíchala, směna v kavárně, kde pracuji, mi začínala v pět. Bylo před půl pátou a cesta ze školy mi tam trvala pouhých osm minut.

Zamumlal něco ve smyslu toho, že mě zase rád vidí, načež mu odpovím jen kývnutím. Kráčeli jsme ke skříňkám, povídali si, výhodou nám bylo, že je máme hned vedle sebe. Hodím nepotřebné učebnice do skříňky a ty na zítřek si dám do tašky. Ihned na to, kdy zamknu kovový zámek a protočím čísla, aby se tam nikdo nedostal, se vedle mě ozve rána. Začnu se smát, když uvidím Kellenovy učebnice na zemi. Pravděpodobně se snažil machrovat a vše zvládnout jednou rukou. Vrhne po mně naoko naštvaný pohled, avšak můj smích zmizí, jakmile se za námi ozve hrubý hlas.

,,Kellene, potřebuji s tebou mluvit!" jeho Alfa. Srdce mi mohlo pomalu vyskočit, jakou rychlostí bušilo v mé hrudi. Zapomínala jsem dýchat, má vlčice se ve mně přikrčila a byla připravená udělat téměř cokoli, aby nás zachránila. Zašeptám směrem ke Kellenovi, že musím jít a s pohledem doslova přikovaným k zemi projdu okolo muže, jež je mou noční můrou. Nezastavím se ani, když se má vlčice začne chovat divně. Ignoruju jí a zpomalím až za rohem školy, kde se opřu o zeď a znovu se odvážím začít dýchat. Nikdy bych nedokázala zadržet dech tak dlouho, avšak když máte před sebou vidinu smrti, vše se mění. Vzduch z mých úst vychází v trhavých úsecích. Doufajíc, že Kellen nevyzradí, kým jsem, protože momentálně jako jediný, který věděl, kdo jsem, držel můj život v rukách, se rozejdu se kavárně.

Zahýbám do ulice, kde se nacházela přesně patnáct minut před pátou. Před sebou mám šestihodinovou směnu, která mi končila v jedenáct, ihned po zavíračce. Pro lidi z města, i turisty to bylo oblíbené místo a to hlavně z toho důvodu, jak dlouhá byla otevírací doba. Vejdu bočním vchodem pro zaměstnance a rovnou si to namířím do šaten, abych se převlékla. O pár minut později, v košili, sukni, lodičkách a se zástěrou kolem boků vycházím nahoru na plac.