𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐡𝐞𝐚𝐝 | Mystery

Kapitola 25

,,Debí" zavolala na mě mamka ihned, co jsem přišla domů a přispěchala ke mně jako by snad v kuchyni, ze které vybíhala, hořelo.

Nechtěla jsem s ní mluvit. Dnes bylo na mě rozhovorů dost. V ředitelově kabinetu jsem musela celé dvě hodiny probírat, proč mě Vadim slyšel mluvit s Honzou. Samozřejmě, že jsem se ho snažila přesvědčit, že se ten práskač prostě jenom přeslechl, ale to se mi samozřejmě nepovedlo, když mamka bez mého svolení všude vypráví, že jsem v minulosti měla problémy s nervy, ředitel na mě prostě koukal jako na blázna.

,,Volal mi tvůj ředitel" oznámila mi, když jsem na vyslovení mého jména nijak nereagovala.

Zvedla jsem na ní svůj pohled a ušklíbla se.

,,Takže už víš, že jsem blázen" prskla jsem a chtěla odejít do svého pokoje, v tom mi ale zabránila a chytila mě za ruku.

Soucitně se na mě podívala.

,,Proč si mi o tom nic neřekla?" nevěděla jsem co na to odpovědět a tak jsem mlčela.

,,Tohle je vážné Debí" zadívala se mi hluboko do očí.

To už jsem mlčet přestala.

,,Jo to máš pravdu, je vážné, že se nějaký kluk přeslechl a teď si díky tomu každý bude myslet, že jsem blázen" zamrmlala jsem a otráveně jsem protočila očima.

Neplánovala jsem nikomu říct pravdu, možná až na jednu osobu – Karla.

,,Přeslechl?" Zopakovala po mně tázavě.

Já jen mlčky zakývala hlavou.

Mamka si mě prohlédla zkoumavým pohledem.

,,Vážně?" ujišťovala se.

,,Jo" zhluboka jsem se nadechla.

,,Můžu jít do pokoje, potřebuju napsat poslednímu kamarádovi, který mi zbyl, předtím než se to k němu dostane" dodala jsem a znovu se otočila k odchodu.

,,Jo jen si vezmi tohle" natáhla ke mně mamka ruku, ve které svírá malou oválnou krabičku.

Ihned jsem poznala co je to za krabičku. Jsou v ní mé staré prášky. Proč bych si je ale měla brát, nemám přeci žádné psychické problémy, nebo ano?

,,Je to nutné?" povzdychla jsem si a krabičku vzala do rukou.

,,Myslím, že je" po této odpovědi odešla zpátky do kuchyně.

Chvíli jsem si mlčky prohlížela krabičku a přemýšlela, jestli náhodou všichni nemají pravdu. Co když mi vážně hráblo? Rychle jsem zatřásla hlavou. To není možné, nejsem blázen, v minulosti jsem měla pár úzkostných stavů, ale nikdy jsem neměla halucinace, nebo něco takového, jen jsem prostě byla smutná, to se lidem, kteří kolem sebe nemají kamarády, občas stává. Slabě jsem se pro sebe usmála, když se mi podařilo samu sebe přesvědčit a konečně se vydala do mého pokoje.

Svalila jsem se na postel a v hlavě si promítala, co se to kolem mě děje. Pronásleduje mě duch mrtvého kamaráda. Kdybych už předtím neviděla dva duchy, řekla bych si, že to není možné, ale teď mi to přijde daleko reálnější než to, že jsem se zbláznila.

Po chvilce jsem si vzpomněla na Karla, vzala jsem do ruky svůj mobil a ihned najela na jeho malou fotku v messengeru.

Debí: Musíme si promluvit! Nutně!

Napsala jsem mu a doufala, že si to co nejdříve přečte. Posmutněla jsem, když po chvíli zelená tečka u jeho jména zšedivěla a moje zpráva zůstala nepřečtena. Ještě chvíli jsem vyčkávala, ale nic se na tom neměnilo a tak jsem odložila mobil a rozhodla si dát teplou sprchu, ta mi vždy dokáže aspoň trochu utříbit myšlenky.

Po sprše jsem se sice cítila psychicky lépe, ale začala jsem být šíleně unavená. Vynechala jsem tedy večeři a lehla si už v pyžamu zpátky do postele, rozsvítila jsem obrazovku mého telefonu, ale když jsem zjistila, že nemám na liště ani jedno upozornění, zase jsem ji vypla.

Ještě než jsem se oddala spánku, vzala jsem si ze stolu krabičku a vysypala si z ní na dlaň jeden ne příliš malý prášek, který jsem rychle spolkla, jen tak preventivně.