𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐡𝐞𝐚𝐝 | Mystery

Kapitola 4

,,Kde jsi byla?" Zavolala na mě mamka z kuchyně hned jak jsem otevřela vchodové dveře a vešla dovnitř, někdy mě opravdu udivuje jak dobrý má mamka sluch.

,,Jen jsem se byla trochu projít po městě a trochu to tu poznat" odpověděla jsem, když jsem za ní přišla a usadila se u jídelního stolu.

,,Sama?" Zeptala se mě s podezřívavým tónem, aniž by se na mě otočila. Doufám, že až ji odpovím, že jo nepřijde na řadu výchovný proslov o tom, jak je to nebezpečné a co všechno se mi mohlo stát, žádný k mému údivu nepřicházel, mamka vůbec neodpověděla, jen mlčky něco připravovala u kuchyňské linky a potichu si u toho pobrukovala její oblíbenou písničku.

,,Tady máš" položila přede mě po chvíli talíř s namazanými sendviči. Ani jsem ji neuvědomila jaký mám vlastně hlad, hned jsem se do sendvičů pustila, ještě že tu mamku mám bez ní bych asi umřela hlady.

,,Zařídila jsem aby k nám přijel ten malíř jak si chtěla aby ti vymaloval pokoj" řekla mi jen tak, jakoby to bylo úplně normální a přisedla si ke mě.

,,Cože?" vykřikla jsem překvapeně

,,Fakt? Jak jsi ho sehnala?" pokračovala jsem.

,,No řekněme, že mám své známosti" usmála se a rozcuchala mi rukou vlasy.

,,Mámi" naštvaně jsem se na ní podívala a začala jsem si je rukou upravovat. Mamka se mezi tím zvedla od stolu a odešla z kuchyně.
Jak to sakra myslela? "Mám svoje známosti".. Tohle se mi nelíbí, vůbec se mi to nelíbí, děje se tu něco o čem nemám ani páru a já potřebuju vědět o všem! Dojedla jsem poslední sendvič, omyla talíř a odešla do svého ještě nezařízeného, nového pokoje plného krabic s mými věcmi, vybalit si je chci až to tu budu mít vymalované, plánuju to na fialovou a jedna stěna na sobě bude mít hvězdy, tak aby to tu vypadalo jako v galaxii, to bude úžasné.

Ještě že tu mám mojí starou postel, mamka mi chtěla koupit novou, ale to už by nebylo ono, neexistuje lepší než tahle co mám. Svalila jsem se na ní s mojí oblíbenou knížkou Hvězdy nám nepřály a začetla se.

,,Vstávat Debí, musíš do školy!" probudil mě mamky hlas. Sakra já zase nevědomky usnula, musela jsem se nějak moc ponořit do příběhu, kolik je vůbec hodin? Podívala jsem se na malý budík položený u postele. Vždyť je teprve půl šestý, vstávat mám až za hodinu, no aspoň mám čas si v klidu vybrat co si vezmu do školy na sebe a něco se sebou udělat.

Z kuchyně byla cítit vůně čerstvě udělané kávy a lívanců. Mňam! Zaradovala jsem se a rychle vběhla do kuchyně ke stolu. Naštěstí na mě mamka myslela a na mém místě už stál místo kafe plný hrníček horkého jasmínového čaje.

Nakonec bylo opravdu dobře, že mě mamka vzbudila brzo, než jsem se nasnídala, upravila si vlasy a nalíčila se bylo sedm a to je ten nejvyšší čas vyrazit do školy.
Ještě že mám školu hned pod kopcem, nemusím do žádného zasmraděného autobusu plného kyselých ksichtů. Hned jak jsem vešla do školy, čekalo na mě nemilé překvapení u skříněk. Přímo před mojí totiž postával Honza a hned jak mě spatřil ve dveřích usmál se a pokýval na mě hlavou. Jak ale ví, že je to moje skříňka sakra!

,,Nazdárek Debí" řekl, když sem k němu neochotně došla.

,,Uhni prosím" řekla jsem místo pozdravu a podívala se na skříňku. Protočil na mě očima a uhnul kousek stranou. Začala jsem odemykat skříňku.

,,Co je s tebou?" zeptal se mě, přezula jsem si mlčky boty a skříňku zavřela.

,,Nic!" odpověděla jsem pak a rozešla se směrem ke třídě. On mě však chytil za rameno a tím mě zastavil.

,,Jsi na mě naštvaná?" zeptal se s pohledem do mých očí. On snad vůbec nechápe proč bych se na něho měla takhle chovat, si snad myslí, že se včera vůbec nic nestalo?

,,Jo jsem, stačí, necháš mě teď jít do třídy, nechci přijít pozdě na hodinu" odpověděla jsem naštvaným tónem.

,,Proč?" nechápal. Tuhle otázku jsem přesně čekala, nejdřív si ze mě dělá srandu a pak se tváří jako neviňátko. Typický namachrovaný zmetek.

,,Prostě tě nemám ráda!" odpověděla jsem a doufala, že už v rozhovoru nebude dál pokračovat a budu mít od něho pokoj. Mlčel, asi tohle nečekal, myslí si určitě, že jeho musí mít rád přece každý.

Otočila jsem se na něho zády a konečně došla do třídy, tam jsem se posadila do mé zadní lavice a připravila si na kraj potřebné učebnice a sešity.

,,To já přece vím, ty máš ráda Karla" řekl když se u mé lavice najednou objevil a posadil se na její okraj. Fajn dnes asi pokoj mít nebudu.