𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐡𝐞𝐚𝐝 | Mystery

Kapitola 17

,,Naštěstí kvůli tomu žádné problémy mít nebudeš" oznámila mi po chvíli, když jsem nevěděla, co říct a jen na ní zaraženě koukala.

,,Jak to?" zajímalo mě.

,,Řekla jsem jim, že jsi příliš zvědavá a nejspíš, když jsi uviděla, že je ten dům opuštěný, chtěla si to tam prozkoumat" odpověděla mi.

,,Ale teď chci vědět pravdu, proč jsi tam chodila?" dodala přísně.

Nevěděla jsem, co jí na to mám odpovědět. Pravda nepřicházela k úvahu, jak by se asi tvářila, kdybych jí řekla, že jsem tam vyvolávala ducha?

,,Jen tak" vypadlo ze mě nakonec potichu.

,,Nelži!" křikla po mně.

,,Nelžu" snažila jsem se, aby to znělo věrohodně.

,,A co to byla za kluka, s kterým jsi tam byla?" vybalila na mě další otázku, nejspíš mi mojí předchozí odpověď uvěřila.

,,Kamarád ze školy" broukla jsem.

,,Ten, co tu u nás byl?"

,,Ne" řekla jsem, i když jsem tam s Karlem jednou byla, nechtěla jsem ale, aby mu máma zatrhla k nám chodit. Mamka si povzdychla.

,,No, už to nebudu dál řešit, doufám, že už takové blbosti dělat nebudeš, ale samozřejmě se to neobejde bez trestu" prohlásila. Nic jsem na to neříkala, jen jsem mlčky čekala, až mi poví, jaký trest mě čeká.

,,Máš měsíční zaracha" rozhodla. Nemůžu říct, že bych to nečekala, mamka snad jiné tresty ani nedává, vlastně mě to ani tolik nevadilo, což by asi mělo. Já si ale ráda posedím doma a začtu se do knih. Přesto jsem ale na mamku upřela své smutné psí oči na znamení, jak moc je tenhle trest krutý, nechci přeci riskovat něco horšího, třeba zabavení notebooku nebo mobilu. Mamka zdatně držela svůj vážný výraz.

,,Můžeš jít" ukončila pak definitivně náš rozhovor. Poslechla jsem jí a zkroušeně si to odpochodovala do svého pokoje.

Celý víkend se mnou mamka neprohodila jediné slovo, když mi potřebovala oznámit, že je hotový oběd nebo jiné jídlo, napsala mi na messenger a pokaždé, když jsem na její zprávu zareagovala a přišla do kuchyně, místnost rychle opustila.

Snad poprvé v životě jsem se těšila na pondělí, až budu moct jít do školy a utéct, tak aspoň na chvíli před jejími naštvanými pohledy. To se mi naštěstí rychle splnilo. V pondělí ráno jsem se jako vždy za pomoci budíku probudila, připravila se do školy, nasnídala se, samozřejmě sama a vydala se do školy.

Ve třídě jako obvykle chyběl Honza, docela by mě zajímalo, jestli má vůbec v úmyslu do školy ještě někdy přijít. Překvapilo mě, že jeho absenci žádný z učitelů nijak neřeší. Odůvodnila jsem si to tím, že to tu asi funguje jinak než na mé předchozí škole, kde se všichni učitelé ihned vyptávali celé třídy, jestli někdo náhodou neví, co s chybějícím žákem je.

Po úmorných šesti hodinách konečně přišel čas oběda. Při příchodu do jídelny jsem si ihned všimla, že aspoň Karel do školy přišel. Seděl totiž u jednoho ze stolů a před sebou měl tác s jídlem. Ihned jsem se za ním se svým tácem vydala.

,,Ahoj" pozdravila jsem ho, aby se nevylekal až bych se před ním z čista jasna objevila, nemohl mě vidět přicházet, protože měl pohled sklopený dolů ke svému talíři. Sedla jsem si naproti jemu.

,,Ahoj" odpověděl mi na pozdrav a věnoval mi krátký pohled, pak ho ale opět sklopil.

,,Jak to, že ses v pátek flákal?" vyptávala jsem se ho, neboť mě nebavilo jen mlčky obědvat. Karel byl chvíli ticho jako by se mu nechtělo mluvit, nebo by nad něčím přemýšlel, ale pak odpověděl.

,,Nebylo mi dobře"
Na to mě ihned napadla vtipná odpověď.

,,Měl jsi rýmičku?" rýpla jsem si do něho, on se ale nezasmál, což bych od něj očekávala.
Zatvářila jsem se trochu starostlivě.

,,Děje se něco?" zeptala jsem se ho.

,,Ne, jen mi pořád není úplně dobře" odpověděl mi rychle a konečně svůj pohled upřel směrem před sebe, tedy opět na mě.
Poté jsme se už konečně normálně bavili o všem možném, co nás napadlo.

,,Přemýšlela jsi už o tom vyvolávání?" zeptal se mě najednou uprostřed našeho rozhovoru. Trochu ve mně hrklo.

,,No.." protahovala jsem svojí odpověď. Přemýšlela jsem, jestli mu mám říct, co se stalo s Honzou. Nakonec jsem se rozhodla, že mu nechci nic tajit.

,,Já už jsem jí vyvolávala" Karel na mě překvapeně vyvalil své modré oči.

,,Sama?" zeptal se.

,,Ne, s Honzou" odpověděla jsem mu na to. Chtěla jsem mu říct, o tom, jak to všechno dopadlo, ale on se najednou divně zatvářil.

,,Aha" vydal ze sebe s uraženým tónem a rychle se zvedl od stolu.

,,Čau Karle, čau Debí" ozval se najednou za námi Martinův hlas.

,,Nazdar" odsekl mu na pozdrav Karel a vydal se pryč z jídelny.

Martin se za ním překvapeně koukal, pak si sedl na jeho místo a svůj překvapený pohled upřel na mě.

,,Tak teď už mi nevymluvíš, že jste si nic neudělali" pronesl vážně