𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐡𝐞𝐚𝐝 | Mystery

Kapitola 20

Zbytek oběda jsme zvládli bez jediného slova. Já zamyšleně dumala nad tím, co mi Martin právě řekl. A on? Kdo ví, proč mlčel on. Ať už ale jeho mlčení mělo jakýkoli důvod, byla jsem za něho ráda. Když jsem dojedla svůj oběd, rozloučila jsem se a odešla domů, který byl stále prázdný.
Co bych v té chvíli dala za nějakou společnost. I když to možná vypadá, že nejsem moc společenská, po dni stráveném osamocená ve třídě, bych si s někým vážně moc ráda popovídala. Upřímně nejradši bych napsala Honzovi a nějak nenápadně mu dala najevo, že bych byla ráda, kdyby mě opět překvapil náraz kamínku do okna. 

Napsat mu by bylo ale zbytečné, celý den se u jeho kulaté fotografie na messengeru neobjevil ten veselý zelený puntík, ani na sekundu. Vím to, protože jsem to celý den poctivě kontrolovala. Nezbývalo mi nic jiného než přežít to doma sama. K večeři jsem si dala mraženou pizzu, do nějakého většího vaření jsem se, při myšlence na mé gastronomické umění, raději nepouštěla. Po večeři jsem si udělala relaxační horkou vanu, po které jsem za sledování mých oblíbených seriálů tvrdě usnula. 

Ráno po zazvonění budíku probíhalo jako obvykle, tedy až na snídani, tu nahradil jen banán. Ve škole jsem byla jako vždy sama a opět jenom netrpělivě kontrolovala Honzovu fotografii na messengeru. Zbytečně.

Až u oběda na mě čekalo příjemně překvapení, no tedy jen ze začátku. Po chvilce nípání se v jídle, se u mého stolu objevil Karel.

,,Ahoj" pozdravil mě s nepatrným úsměvem.
To já se začala usmívat jako sluníčko na hnoji, když jsem mu odpovídala na pozdrav, byla jsem opravdu ráda, že ho vidím.

,,Jak se máš?" zeptal se mě, když si vedle mě sedl a pomalu se dal do jídla.

,,Osaměle" povzdychla jsem si.

,,Jak to?" zajímal se s pohledem upřeným do talíře.

A tak jsem mu začala vyprávět o průseru s policajty a o tom jak se na mě mamka naštvala a odešla ke svému příteli.

,,Aha" utrousil na to a dál sledoval svůj oběd.

,,Jak se máš ty? Proč si nebyl ve škole?" zajímala jsem se na oplátku já, když jsem pochopila, že na můj dlouhý monolog nic víc neřekne.

Karel si ztěžka povzdychl. Vypadalo to jako bych se zeptala na něco, na co bych neměla.

,,Byl jsem na pohřbu" odpověděl tiše.
Do teď lituji toho, že jsem se zeptala na to, kdo umřel.

,,No.." na chvíli se odmlčel, v očích se mu zaleskly slzy.

,,Honza" dodal pak skoro neslyšně.
Za to já hlasitost svého hlasu neuhlídala a nahlas vykřikla
,,co?"

Pár lidí v jídelně se na mě vyplašeně otočili.

,,Před týdnem měl autonehodu" objasnil mi Karel.

V hlavě se mi v tu chvíli honila jen jediná věc. Co to sakra říká, vždyť Honza byl před dvěma dni u mě doma. Začala se mi klepat brada.

,,To ale není možný" protestovala jsem. Z očí mi uteklo pár neposedných slz.