Kapitola 1

1.8K 123 3
                                    

,,Takže si ten úkol zapomněla doma?" ptá se mě přísně učitelka, vůbec nebere ohledy na to, že jsem tu poslední den, no s tím jsem vlastně i trochu počítala.

,,Co?" zvýšila hlas, když jsem jí neodpověděla

,,Ano" vydala jsem ze sebe potichu z hlavou zabořenou v tašce, tak aby to vypadalo, že ho hledám. Tak totiž neuvidí jak mé oko nezvládá nemrkat a bez přestání se mi klepe brada.
,,Máš štěstí, že jsi tu naposledy, jinak bych tě to nechala říkat z paměti!" Dobrá opravuju, to co jsem před chvílí řekla teda k čemu jsem myšlenkami došla, protože nahlas jsem to neříkala, učitelka bere ohled na to, že jsem tu poslední den.

Být černá ovce třídy má přece jenom nějakou tu výhodu. Nikoho tu nepovažuju za kamaráda a tak se s nikým nemusím loučit. Jedna spolužačka teď taky přechází na jinou školu a je z toho pěkně v šoku. Dokonce jsem slyšela jak na záchodě brečí. To já ne! Těším se na úplně novou třídu, můžu si v ní hrát na úplně jinou osobnost, což už sem chtěla dlouho zkusit.

...

A je to tu: První den v nové škole se nezastavitelně blíží. Čekají na mě nové zážitky, nové otrávené pohledy spolužáků a taky samozřejmě psychicky vydeptaní učitelé. Jak já už se na to těším!

Z venčí ta škola vypadá celkem dobře, musím uznat, když tu tak před ní stojím. Zelená omítka, velká okna, dokonce cítím vůni čerstvě uvařeného oběda ze školní jídelny. Tohle musí být škola snů každého mladého studenta. I když ty pohledy co tu na mě ostatní vrhají tomu moc nenaznačují.Asi jsem až příliš nadšená ještě jsem tuhle úžasnou školu neviděla zevnitř. 

Jen co vejdu do školy ujme se mě nějaký starý milý pán. 

,,Ty jsi tu určitě nová" přivítá mě s úsměvem a představí se mi jako ředitel školy. Ten určitě ví jak se má pravý ředitel chovat né jako ten náš vypelichaný, náladový dědek, který ani neumí odpovědět na pozdrav.

Tenhle je milý, hodný, elegantní prostě takový roztomilý dědeček a i přes to z něho jiskří jistý respekt. Hned mi ukázal mojí skříňku a nezapomněl mi od ní dát klíček.

Dva kroky mě dělí od toho abych vzala za kliku a vešla do nové třídy, za kliku jsem ale nakonec brát nemusela někdo to už na druhé straně zvládnul za mě. Velké bílé dveře se začaly ve chvíli nebezpečně rychle přibližovat k mému nosu a hlasitě do něj narazili. Ze dveří vystřelil nějaký vysoký kluk s zelenými vlasy a ani si nevšimnul toho co způsobil. Jak jsem si tak mnula bolavý nos zjistila jsem, že mi z něho teče krev. Tomu říkám hezký začátek. Pomyslím si a marně se snažím najít záchod. Jak jsem tak pobíhala po patře sem a tam s myšlenkou, že tu záchody přeci musí být, vrazila jsem do nějakého hubeného, hnědovlasého kluka

,,Jé promiň.. prosím tě kde jsou tu záchody?" ihned jsem se ho zeptala s rukou přitlačenou na nose. Kluk beze slova ukázal na dveře za mnou. Byl na nich obrázek dítěte sedícího na nočníku.. proč mě nenapadlo, že tam je záchod?!

𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐡𝐞𝐚𝐝 | MysteryKde žijí příběhy. Začni objevovat