𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐡𝐞𝐚𝐝 | Mystery

Kapitola 2

Druhý příchod do třídy už proběhl bez komplikací. Učitelka se hned ujala toho, že mě celé třídě představí a seznámí se semnou.

 ,,Sedni si kam chceš" vyzvala mě, když ukončila představování. Rozhodla jsem se pro prázdnou lavici vzadu v levém rohu. Tak aspoň nebudu všem na očím. Teda spíš můj fialový nateklý nos.

Najednou ke mě z neurčitého směru přiletěl malý zmuchlaný papírek. "Myslíš si, že jsi teď in, co?" stálo na něm. Rozhlédla jsem se po třídě, abych zjistila od koho jsem vzkaz dostala, ale jediné co jsem zjistila bylo, že mimo mě do téhle třídy přestoupila i má bývalá spolužačka ze staré školy. Jak jsem očekávala vypadala trochu zděšeně, dobře jsem ale věděla, že o pomoc ode mě rozhodně nestojí.

,,Konečně je čas oběda" řeknu si a ani si neuvědomím, že jsem ze sebe tyto slova vypravila nahlas. Někteří žáci se mnou potichu souhlasili a někteří, no valná většina se mi přihloupě smála, nejvíc kluci mezi nimi i ten se zelenými vlasy, na kterého má můj nos ode dneška alergii.

Vyšla jsem ze třídy s hromadou papírů v ruce co se mám doučit a co dokoupit rovnou k prostorné jídelně. Vonělo to tam stejnou vůní jakou jsem ráno cítila před školou. Tady se určitě nevaří z bujónů a pytlíků jako u nás. S chutí se usměju na jídlo co si nesu na tácu.

Tak kam si sednu? zeptám se sama sebe a přejíždím od jednoho stolu k druhému. Hned zaregistruju jeden prázdný a rychle se k němu vydám, aby mi ho někdo nezabral. Když už jsem u něho spokojeně seděla všimla jsem si, že se ke mě řítí ten kluk, do kterého jsem dnes narazila.

,,Ahoj máš tu volno?" zeptal se

,,jo jasně" odvětila jsem, i když bych nejraději řekla, že ne, abych mohla sedět sama, nevím ale jestli by mi tato lež prošla.

,,Hej lidi tady je volno!" zavolal hned po mé odpovědi někam do prostoru a k mému stolu se ihned rychle seběhli další tři kluci. Jeden z nich měl krátké hnědé vlasy a zelené oči. Další měl vlasy blonďaté a ten třetí je měl obarvené na zeleno. Až teď jsem si uvědomila, že je to ten kluk, co mě ráno srazil dveřmi.

,,Myslela jsem, že jsi sám" pronesla jsem mírně naštvaně a až pak jsem si uvědomila jak špatně to zní.

,,Je, my spolu nechodíme" začal se smíchem ten třetí a naschvál ho pohladil po rameni. A pak když si všimnul, že se nesměju se raději ujal představování.

,,Já se jmenuju Honza ten blonďák je Martin, ten vedle něho je Vadim a ten, co po něm tak toužíš, že s ním ani nemůžeme chodit se jmenuje Karel"

,,Říkej mi klidně Kájo,, řekl hned Karel a mrknul na mě.

,,Já jsem Deborah" začnu, když usoudím, že by bylo dobré se jim taky představit ,,ale byla bych ráda, kdyby jste mi říkali Debí"

,,Ale vy tři nechodíte s Honzou a se mnou do třídy, že ne?" zeptala jsem se veprostřed rozhovoru, protože jsem si těch tří ve třídě nevšimla a to mi věřte, že těch bych si všimla hlavně Karel a těch jeho modrých kukadel.

Z rozhovoru s nimi jsem zjistila, že spolu do třídy chodí jen Vadim a Martin. Karel chodí o ročník výš tedy o dva ročníky výš než já. Taky jsem se dozvěděla, že jsou kluci z celé školy nejlepší matematici, teda kromě Honzy prý mu musí kluci s učením pomáhat. Hned mě napadlo, že tihle kluci jsou pro sebe jako dělaní pořád oplývají nějakýma vtípkama a smějí se jako by se znali od narození. Jak dlouho se asi znají doopravdy?

Na to jsem ale odpověď nedostala. Kluci prý museli odejít do knihovny. 

,,Měla by jsi si koupit kroksy" rozloučil se se mnou s těmito slovy Karel. 

,,Ty jsou teď in!" dodal Honza a odešli. In? Zopakovala jsem si po něm v hlavě a vzpomněla si na vzkaz, který jsem dostala ve třídě.