𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐡𝐞𝐚𝐝 | Mystery

Kapitola 9

Při domalování pokoje jsem se definitivně rozhodla, že si s Honzou promluvím a vše mu stejně jako Karlovi řeknu. Výmalba dopadla skvěle. Stěna byla dokonce ještě hezčí než původní skica.

Společně s Hansem jsme umyli všechny štětce a válečky, které jsme používali a šli do kuchyně za mamkou. Ta už na nás čekala s připraveným pohoštěním.

Když jsem se dostatečně občerstvila, poděkovala jsem Hansovi, rozloučila se s ním a zmizela ve svém pokoji. Konečně jsem si mohla vybalit věci a poskládat všechen nábytek. Sešroubovat poličky a stůl nebylo vůbec těžké, takže jsem to hravě zvládla sama. Pak už jsem jenom postupně zaplňovala postavený nábytek svými věcmi. Konečně z mého pokoje zmizely všechny ty nevzhledné krabice.

Zbytek víkendu samozřejmě utekl rychle jako mrknutím oka. Než jsem se nadála byla už neděle večer a já si chystala věci do školy. Ani mě moc netrápilo, že víkend je pryč. Nemohla jsem se dočkat až si konečně promluvím s Honzou a řeknu mu konečně pravdu. Vlastně jsem to už spíš chtěla mít za sebou. Zajímala mě jeho reakce. Bylo mi jasné, že bude s největší pravděpodobností jiná než ta Karlova a i jsem tak nějak předpokládala, že mi i třeba pomůže to co se stalo nějak objasnit. Samozřejmě, že jsem na tu událost s holčičkou na pláži nezapomněla. Dokonce se mi o tom několikrát zdálo. Honilo mě to ve spánku jako noční můra a já se toho chtěla zbavit. Ale ne za každou cenu. Ne za cenu toho, že bych si začala namlouvat to co mi říkal Karel, že jsem si to celé vymyslela. Věděla jsem, že to tak není. Nejsem žádný blázen.

,,Debí, vstávej!" ozval se jako každé ráno mámin hlas ze zdola. Neochotně jsem otevřela své rozespalé oči, posadila se na postel a prohnula se v zádech jako luk, pak jsem si ještě protáhla ruce a mohla vstát z postele.

V kuchyni už na mě čekala voňavá snídaně v podobě vaflí a zeleného čaje. S chutí jsem se dala do jídla. Když jsem dojedla, uklidila jsem talíř do myčky. Mamka už dávno odešla do práce, nejspíš spěchala, když se semnou ani nestačila rozloučit.

Po jídle jsem se vydala do koupelny, kde jsem vykonala ranní hygienu a decentně se nalíčila. Pak už jsem se jenom převlékla z pyžama, hodila jsem si na záda svojí školní tašku a opustila dům.

Cestou do školy jsem přemýšlela jestli na mě bude Honza zase čekat u skříňky, tentokrát bych za to byla ráda.

Chtěla jsem si s ním stihnout promluvit už před vyučováním. Honza před mojí skříňkou ale nestál, rozhodla jsem se mu napsat na messenger, kde je a že si s ním chci promluvit.

,,Debí" ozval se za mnou známý hlas, hned jak jsem zprávu odeslala. Otráveně jsem protočila očima.

,,Nemluvíš se mnou?" promluvil znovu. Neochotně jsem se na něho otočila.

,,Co chceš Karle?" zeptala jsem se ho.

Hlasitě si povzdychl a pak se mi podíval do očí.

,,Chci se ti omluvit" brouknul potichu.

O to jsem ale nestála. Věřila jsem mu a on se mi téměř vysmál.

,,Nemusíš se omlouvat, stejně ti neodpustím" odpověděla jsem mu s vážným pohledem.

,,Byl jsem pitomej, já vím, zachoval jsem se jako blbec, teď už vím, že by sis nic takovýho nevymyslela" snažil se dál.

,,Škoda, že sis to uvědomil až teď" odsekla jsem.

On se na mě smutně podíval. Nespouštěl ze mě svůj pohled. Podívala jsem se do jeho modrých očí, to jsem ale neměla dělat. Jeho psí pohled mě doslova zlomil.

,,Prosím.." pošeptal.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Ještě pořád jsem na něho byla naštvaná, ale zároveň jsem mu chtěla odpustit.

Pomalu ke mě přistoupil a lehce mě pohladil po rameni.

,,Debí odpusť mi to, nechci se s tebou hádat, chci být tvůj kamarád a pomoct ti vyřešit tu záhadu"

,,No dobře" řekla jsem nakonec a lehce se na něho pousmála. Dokázal mě přemluvit.

Překvapeně se na mě podíval.

,,Takže mi odpouštíš?" zeptal se mě s nadějí v hlase, málem to nadšením vykřikl. Ani nečekal na odpověď a pevně mě obejmul. Měla jsem pocit, že se za chvíli udusím. Na druhou stranu jsem si to ale užívala. Jediné co jsem cítila byl jeho pevný stisk a úžasnou vůni.

,,No..už bychom měli jít na hodinu" řekla jsem a neochotně se od něho odtáhla.

,,Jo" souhlasil.

,,Uvidíme se na obědě" zavolal za mnou, když jsme už oba odcházeli do svých tříd.

Možná bych na sebe měla být naštvaná za to jak lehce jsem mu podlehla a usmířila se s ním. Já jsem ale byla šťastná. Šťastná kvůli tomu, že mu tak moc záleží na tom, abychom spolu byli za dobře.

Ve třídě jsem si sedla do své lavice a připravila si učení. Pak jsem si vzpomněla na Honzu. Rozhlédla jsem se po místnosti, ale nikde jsem ho neviděla, ani na messengeru mi neodpověděl a to si mojí zprávu přečetl. Nakonec do třídy přišel. A to těsně před zazvoněním na hodinu. Proto jsem se rozhodla si s ním promluvit až o přestávce. Vypadal nějak sklesle, možná naštvaně.

Tajně jsem doufala, že to není kvůli mně. Kvůli tomu našemu poslednímu rozhovoru, přeci jenom moc milá jsem na něho nebyla. Nebo kvůli tomu, že jsem celý víkend ignorovala jeho zprávy. Možná jsem mu měla aspoň odepsat.

,,Chtěla si se mnou mluvit?" zeptal se mě otráveně jako by ho to nezajímalo a ptal se mě jenom ze slušnosti.

,,Jo, chtěla jsem se ti omluvit, za to jak jsem se chovala a všechno ti říct" odpověděla jsem mu.

,,Já myslel, že si mi už všechno řekla"

Zahanbeně jsem sklopila oči.

,,Lhala jsem"

,,Aha" procedil mezi zuby. To ho to vážně tolik naštvalo?

,,Promiň" snažila jsem se si ho udobřit. Sice mám teď na své straně Karla, ale to neznamená, že mi teď na kamarádství s Honzou nezáleží. Navíc jsem chtěla zjistit proč si myslel, že jsem na pláži viděla něco nadpřirozeného.

,,No.." řekl a zhluboka se nadechl na znamení, že bude mluvit dál. Pomyslela jsem si, že se mi to chystá odpustit, to jsem se však mýlila.

,,Možná by jsi si o tom měla promluvit s Karlem, když vám to spolu tolik klape" řekl naštvaně.

Vůbec jsem nechápala co tím myslí, to je pořád naštvaný kvůli tomu tanci?

,,Cože?" požadovala jsem od něho vysvětlení.

,,Viděl jsem jak se k sobě na chodbě tulíte" zavrčel naštvaně a odkráčel ke své lavici.