Jmenuji se Irona!

11. rozhodnutí

Bylo zase pondělí takže týden ve vězení. Pořád je to pro mě vězení i když tam mám kamarádku a asi mého bývalého kluka. Šla jsem do školy. Už na mě čekala Elki, pozdravila jsem ji a šla ke své skříňce do školy. U mé skříňky stál Gold a ta jeho partička. Musela jsem jít k nim. Elki mě jen tiše pozorovala a šla za mnou.
Gold se na mě provokativně podíval, odložila jsem si věci a dala mu facku, kterou nečekal.
,,Vypadni!" řekla jsem přísně a v sekundě byl pryč.

,, Tak a teď mi fakt řekni co se děje! Všechno to vyklop!" řekla přísně El. Podívala jsem se na ní a jen odpověděla:,, Jsem v pohodě, nic mi není."
,, Není? To si výkladej někomu jinýmu, ale mě neoblafneš!"
,,Tak dobře!" byla jsem poražená. Řekla jsem jí všechno, co se stalo za víkend, ani nemohla uvěřit všemu, co jsem řekla.
,, Takže se s ním musím rozejít!" zněla moje poslední věta.
,, Aha chápu, ale ty mu to nechceš říct, že?
,, Spiš to nedokážu."
,,To nechej na mě!"
,,A co mu jako řekneš : Ahoj Irona už tě nemiluje, tak si klidně můžeš jít do temnoty! To je cesta do pekel Elki!" řekla jsem jí.
,, Ale jak chceš mít vztah s Mirčusem a přitom nelhat tátovi?"
,,No to právě nevím." řekla jsem a bylo to poslední co jsem řekla.

Na hodině jsem se musela přetvářet před Mirčusem, aby nic nepoznal.

Po hodině jsem šla za Elki, už jsem dál nemohla.
,,Elki, zbav mě toho nátlaku."
,,A jak?"
,,Nechci lhát tátovi tak asi musím o něco přijít a to by měl být asi Mirčus." řekla jsem.

Elki mi poklepala na rameno a otočila mě, za mnou stál Mirčus. Nevěděla jsem co říct. Mlčela jsem. Díval se na mě a mlčel  až do té doby co promluvila Elki:
,, Irona už s tebou nemůže být Čusi. Už jen kvůli tvé matce." Řekla s upřímností Elki, ale Mirčus na to jen: ,,No a co?" Tohle jsem opravdu nečekala a myslím, že ani Elki ne. Mirčus se na mě jen podíval výrazem, kterému jsem nerozuměla a odešel.
,,Viděla jsi to?" zeptala jsem se a dodala:,, Mu to bylo úplně jedno!" to už jsem měla slzy na krajíčku. Nemohla jsem tomu uvěřit vždyť mi se měli rádi. Co se změnilo? Napadali mě otázky a žádná odpověď nepřicházela. Elki mě zničeho nic objala a to už jsem brečela úplně.
,,To bude dobrý! Je to mamlas." řekla mi El. Odpověděla jsem jí:,, Ale já ho miluji!" a pořad jsem brečela Elki na rameni. Byla jsem úplně mimo z toho. Nevěděla jsem co si myslet. Byla jsem nadně.

Elki mě doprovodila domů. Nabila jsem se a šla si lehnout, aby táta něco nepoznal.
,,Jarve?"
,,Ano Irono?"
,,Prosím tátovi ani muk o mě jasný?"
,,Dobře udělám vše co bude v mé moci a teď tě nechám samotnou."
,,Děkuji Jarve." byla jsem sama a to bylo to co jsem potřebovala.
Dala jsem si na sebe deku a brečela.
,,Jsem monstrum." zněla má poslední věta a ulehla ke spánku.

Na fotce Steve...