•Promises•

•Nine•

Ross Hanks: Brzy se uvidíme, moc se na tebe těším po takové době.

FLASHBACK:

Svítá a já se procházím mezi spoustou vysokých šumících stromů, jejichž větve se mírně naklání. Jdu dál po kolena vysokou trávou a na tváři mi hraje šťastný úsměv. Následuju vyšlapanou cestičku ve vysoké trávě a rozhlížím se na stromy, na nichž visí červené stužky.

Ještě chvíli jdu rovně a zjišťuji, že jsem dorazila na místo. Ohromeně zůstávám stát a rozhlížím se po okolí. Stojím na krásné sluncem prosvícené mýtince s dekou a piknikovým košem uprostřed.

Najednou na svých očích ucítím něčí ruce a za mnou promluví mě velmi známý hlas. ,,Všechno nejlepší.'' Usměji se, otočím se na něj a políbím ho.

KONEC FLASHBACKU:
Zahnala jsem vzpomínky, otřela jsem si slzy a zvedla se z postele. Nastrkala jsem si do kabelky mobil, peněženku, klíče od domu a pro případ nouze pepřový sprej.

Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji, jestli jsem něco nezapomněla a zabouchla jsem dveře. Nepřítomně jsem se rozloučila se se strýčkem, který na mě překvapeně hleděl.

Bylo mi jedno, že se stmívá, musela jsem na vzduch. Rozběhla jsem se přes zahradu a rovnou jsem zamířila k díře v plotě.

Jakmile jsem dírou prolezla, napsala jsem Adrienovi SMSku.

Zanedlouho jsem spatřila postavu patřící Adrienovi, jak míří ke mě. Vpadla jsem mu do náruče a on mě jemně začal hladit po zádech.

,,Co se stalo Char?" Pevněji mě stiskl a já jsem z kabelky vyndala telefon.

Otevřela jsem mu mailovou schránku a dala mu přečíst zprávy od Rosse.

Na čele se mu vytvořila vráska. ,,Kdo to je?" Hlasitě jsem na sucho polkla. ,,Člověk, kterého se bojím." Hlesla jsem a on se na mě z otázkou v očích zadíval. Zakývala jsem hlavou, že více vědět nemusí.

Naopak jsem potřebovala vědět já, jestli tu bude pro mě. Sama to jistě nezvládnu, zvlášť po tom, co se vrátil.

Ten člověk ve mě vzbuzuje vlnu smutku, nenávisti, strachu, rozhořčení, ale jediné emoce při pomyšlení na něj nejsou pozitivní.

,,Potřebuješ si o tom promluvit." Nad těmito slovy jsem zapřemýšlela. ,,Jen se bojím, že se mi něco stane. Bojím se, že mě najde a uvidím ho." Vzlykla jsem.

Přitáhl si mě do objetí a já hlavu opřela o jeho hruď.

Adrien

Objal jsem ji a vedl jsem ji dál, abychom se mohli posadit na prostorný kámen u řeky. Za tak krátkou dobu, co tu je jsem si ji oblíbil.

Její strýček o ní vždy mluvil jen hezky a ukazoval mi její fotky z dětství. Říkal, že se mi bude líbit. Měl pravdu.

Bohužel vždy, když k němu přijela, já jsem byl na táboře, který se letos o několik dní přesunul, jen díky tomu jsem ji mohl poznat.

Podíval jsem se na ni a zjistil jsem, že spí. Vytáhl jsem z kapsy mobil a napsal Benovi zprávu, že usnula, tak ji beru k sobě, abych ho nemusel budit s tím, že ráno si to přečte.

Vzal jsem Charlotte do náruče a opatrně jsem ji nesl k našemu domu. Obcházel jsem ulici, jelikož dírou v plotě bych ji spící neprotáhl.

Když jsem došel před náš dům, před tím Benovým někdo stál. Byl to nějaký muž v černém oblečení a civěl na dům.

Jakmile jsem otevřel, vrzla branka a on se na mě otočil. Spatřil mě a spěšně odcházel.

Nedával jsem tomu velký význam a odemykal jsem tiše vchodové dveře.

Vynesl jsem ji až do mého pokoje, kde jsem ji opatrně položil na mou postel a sundal jí boty. Měla na sobě šortky a triko na spaní, bod pro mě, nemusel jsem ji budot, aby se převlékla do pohodlnějšího.

Přilryl jsem jí a vydal jsem se do skříně pro náhradní deku a polštář. Svlékl jsem si triko a lehl si na opačnou stranu postele, jelikož mám obrovské letiště minimálně pro pět lidí.

Proč tak velké? Miluji prostor.

Charlotte, ráno

Probudila jsem se myslím, že poměrně brzy, ale když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že nejsem ve své posteli. Trhnutím jsem se zvedla do sedu a začala jsem se strachovat.

,,Dobré ráno princezno." Ozvalo se ve dveřích, když do nich vešel Adrien bez trika. ,,Co-co tu-"
Nenechal mě to dopovědět.

,,Přinesl jsem tě sem a Benovi napsal zprávu, že tě beru sem, abych ho nevzbudil, usnula si."

Chápavě jsem přikývla, vlastně mi to ani nevadilo, protože jsem byla ráda, že jsem mohla být v bezpečí. Ross je všeho schopný.

Adrien přede mě postavil tác se snídaní. ,,Čím jsem si to zasloužila?" Usmála jsem se.

,,Nevím, jen tak." Prohodil naoko lhostejně. Mohla jsem se pořádně rozhlédnout po jeho pokoji.

Modré zdi a světlý nábytek, postel byla ustlaná do tmavě modrého povlečení. Zdi byly však holé. Na stole notebook, mnoho knih a sešitů. Měl vedle něj dokonce polici s knihami.

,,Proč tu nemáš žádné fotky?" Zeptala jsem se a možná to znělo až příliš zvědavě.

,,Protože v mém pokoji ještě nikdy nikdo nebyl." Řekl prostě.

Jeho slovům jsem se ohromně divila. ,,Ani Hannah?" Vyhrkla jsem až moc šokovaně.

Zakroutil hlavou. ,,Ta už vůbec." Ve tváři měl zmatený výraz. Moje otázky ho nejspíš vyváděly z míry, no spíše určitě, když jsem první člověk v jeho pokoji.

Všimla jsem si, že jsem ho dostala do rozpaků a raději jsem snědla svou snídani.

Když jsem dojedla, odložila jsem tác na stolek vedle postele a protáhla jsem se. Neuvědomila jsem si, že jak jsem byla večer rozrušená, vyběhla jsem ven v pyžamu.

Sáhla jsem po polštáři a bouchla jsem jím Adriena otočeného ke mě zády.

,,Hej!" Vykřikl se smíchem. Zvedl se a skočil do postele vedle mě. Přikryla jsem se dekou, která voněla po něm.

Jenže on byl silnější a deku mi stáhl. Obkročmo se na mě posadil a začal mě lechtat na bocích. ,,Ne-ch-toho - já-se po-po-po-" koktala jsem mezi smíchem. On mi skočil do řeči. ,,Chceš říct, počuram?"

Pohotově jsem chytila polštář, který jsem měla u ruky a opět jsem ho bouchla, tentokrát do obličeje.

Tohle ho trochu zdrželo, tak jsem měla šanci ho vší silou ze mě shodit a vymotat se z postele. Rozběhla jsem se směrem ke dveřím od balkonu, ale on byl rychlejší a kousek před mým cílem se mi jeho paže omotaly kolem pasu.

,,Ty mi budeš utíkat?" Zasmál se a tahl mě zpět k posteli, jenže jsme ani jeden nedávali pozor na cestu a já jsem zavadila o postel a přepadla jsem na ní.

Stále s Adrienovými rukami na mých bocích, ale on byl bystrý a pohotově zachytil ruce vedle mé hlavy a jen tak tak na mě nespadl.

Najednou měl obličej hodně blízko od mého. Beze slova jsme si hleděli do očí. Měla jsem chvílemi chuť překonat mezi námi tu poměrně malou vzdálenost.