You're Singer, I'm Hater || Zayn Malik ✔

25.kapitola - Teď už to je pravda

// Next chaptér :* Teď budu přidávat častěji, protože díky tomu, že jsem pár dní zůstala doma a ještě asi zítra zůstanu jsem si toho víc předepsala. Takže tímpádem další díl přidám už zítra ;)
Hope you like it a prosím si vaše názory ;)*

„Piper, zlato...vstávej," uslyšela jsem u svého ucha jemný hlas. Pootevřela jsem oči a mně se naskytl pohled na Zayna, naklánějícího se nade mnou. Ještě před nedávnem bych se vyděsila a spadla z postele, ale teď. Můj pohled se obrátil k jeho rtům, které se pohybovaly. Pohybovaly se, protože něco říkal, ale já netuším co. 

„Cože?" Zamrkala jsem, abych se probrala z tranzu. 

„Říkal jsem, že za hoďku odjíždíme," řekl a odtáhl se ode mě. 

Vstala jsem z postele. „Jo, díky, že jsi mě vzbudil," usmála jsem se. Vážně upřímně. Protože, já mám pocit, že to všechno, to o co jsem se snažila, aby se stalo jemu... Že, teď už to je pravda. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. A já do téhle jámy spadla tak náhle a nečekaně a nikde není nic, čeho bych se mohla zachytit a vyšplhat znovu nahoru. Jsem v pasti. Láska mě má v hrsti a nechce mě pustit a já si to tak trochu začínám připouštět. Vlastně jsem si to připustila ve chvíli, kdy jsem mu bezmyšlenkovitě řekla, že ho miluju. V tu chvíli mi došlo, že bych to asi jen tak neříkala. Začala jsem se převlékat a Zayn zmizel v koupelně. Rozčesala jsem si vlasy a namalovala se. Do vlasů jsem si dala svoje černé sluneční brýle. 

„Zaynee! Vypadni z tý koupelny a pojď na snídani," zavrčela jsem. Zaynee? Vážně? No dobře, tohle jsem trochu přehnala. I když ho asi miluju, takhle už mu nikdy neřeknu. Je to tak sladký, když to vyslovím, až se mi z toho chce zvracet. Zayn vyšel z koupelny. 

„Řekla jsi mi právě Zaynee?" Povytáhl obočí a usmíval se. 

„Přeřekla jsem se. Už ti tak nikdy neřeknu. Je to děsný," zašklebila jsem se a Zayn se zasmál. 

„Není," obmotal ruce kolem mého pasu a přitáhl si mě k sobě. Když jsem se ocitla na jeho hrudi po tváři se mi rozlil blažený úsměv. 

„Ale je. To, že tě miluju ještě neznamená, že ti budu říkat nějakýma zdrobnělinama, jak to mají mnozí v oblibě," zamumlala jsem a zvedla hlavu k jeho tváři. Byl vyšší než já, skoro o hlavu. Já prostě rostu do země a vedle mě je každý ohromně vysoký. 

„Dobře, tak ani já tobě nebudu říkat Pipí," řekl Zayn s vážnou tváří, kterou ale moc dlouho neudržel a rozesmál se. 

„Opovaž se mě tak někdy oslovit a jednu ti vlepím," zavrčela jsem, ale pak se zasmála. Cítila jsem se tak uvolněně. Jako bych pouta, co jsem měla celou dobu na rukou, zahodila a vlastně, všechno jsem zahodila za hlavu. Jsem tak nějak, nevím, šťastná. Připadám si jako bych byla opilá láskou a nechci, aby někdy přišla kocovina a pokud už ano, tak prosím s pořádným oknem. 

„Nezajdeme si na snídani do Starbucks?" Navrhl Zayn. 

„No... nechci riskovat, to, že náhodou na ulici potkáme nějaké novináře," řekla jsem a zamračila se. Tak ráda bych s ním šla, ale novináře jsem nechtěla riskovat, už jenom kvůli tátovi. Kdyby se o tom dozvěděl, asi bych byla mrtvá. A to z více důvodů. 

„Máš pravdu, tak vzhůru do přízemí," zavolal Zayn a já se ho chytla za ruku. Společně jsme vyrazili ven z pokoje k výtahu. Všimla jsem si, že k nám míří Liam, Niall, Harry a Louis a tak jsem automaticky pustila Zaynovu ruku a snažila se trochu potlačit úsměv.

„Ještě si nasaď ty sluneční brýle na oči, aby nebylo vidět, že jsi šťastná," pošeptal mi Niall do ucha když k nám všichni došli a já se pousmála.

+++++

„Odtud už neodjedu," na tváři jsem měla úsměv a byla na Los Angeleské pláži, která byla přímo za naším hotelem, ve kterém jsme teď byli ubytovaní. Lehla jsem si na lehátko pod slunečníkem a nasadila si svoje sluneční brýle. Vážně jsem měla chuť všechno hodit za hlavu a zůstat tu i potom, co One Direction budou muset odjet dál. Snad poprvé jsem je nazvala i ve svojí mysli One Direction, zvláštní. Všimla jsem si Zayna kráčejícího ke mně. 

„Posuň se," drknul do mě a já se trochu posunula, abych mu na lehátku udělala místo. V kapse mu začal zvonit mobil. Zvedl se a koukl se na displej. Jeho obličej zbledl a chtěl se zvednout, ale já ho instinktivně rukou znovu přitlačila zpátky na lehátko. Zayn přijal hovor a přiložil si mobil k uchu. 

„Ahoj," řekl a pořád ke mně nervózně zalétával pohledem. Měla jsem zvláštní pocit. Proto jsem chtěla, aby při telefonování zůstal tady.

„Neměl jsem čas, promiň," slyšela jsem Zayna. Bylo vidět, že hodně přemýšlel o svých slovech. 

„Ty mně taky," řekl za chvilku. 

„Neboj," znovu k mým uším pronikl jeho hlas. 

„Zavolám ti později, jo?" Řekl po chvilce. 

„Ahoj," típl to a uklidil mobil. 

„Kdo ti volal?" Zeptala jsem se zvědavě. 

„Ehm, no... Mamka. Moc se s rodinou nevídám a aspoň s nimi komunikuju po telefonu, ale teď jsem se neozýval ani telefonicky, tak mi to vyčetla," poškrábal se Zayn na zátylku. Lže. Byla jsem si tím naprosto jistá. Poznala jsem to z toho, jak očima pořád uhýbal někam jinam a prstem poťukával do své nohy a měl nervózně skousnutý ret. 

„Aha," nasadila jsem úsměv. Já zjistím pravdu, ale ne od něj. Zvedla jsem se z lehátka. 

„Jdu vytáhnout Nialla z pokoje," řekla jsem a vyšla k hotelu. Teď mi to všechno vysvětlí. Co přede mnou Zayn skrývá. Vím, že ten telefonát s tím určitě něco měl společného. Udělám teď cokoliv, aby mi to Niall vyklopil. Může to trvat jakkoliv dlouho, ale já se prostě nevzdám. Vyjela jsem výtahem nahoru a zaklepala na pokoj, kde byl Niall.