He ate my heart ✔️

Kapitola 13.

Jen jsme tam tak leželi a já se snažil to všechno rozdýchat...

Sluneční paprsky se rozlévaly po celé ložnici a já jsem líně rozlepil oči. Rozhlížel jsem se všude kolem, ale byl jsem v místnosti sám. Vedle mě ležela jen úhledně zastlaná saténová peřina a všechny své věci jsem měl poskládané a položené na nočním stolku. Vůbec jsem si nepamatoval, že jsem usnul, ale co bylo horší, neviděl jsem Hannibala. Rychle jsem vyskočil z postele a po schodech seběhl dolů do přízemí. Z kuchyně se linula krásná vůně, takže jsem rozhodně nebyl na špatné stopě. Vešel jsem dovnitř a uviděl ho. Po včerejšku jsem se trochu styděl, takže jsem k němu potichu přišel a sledoval, jak jeho obratné ruce krájí zeleninu. "Dobré ráno drahý." usmál se a nůž položil. Úsměv jsem mu oplatil a sedl jsem si na kuchyňskou linku. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že je dnes nějaký zamlklý. "Stalo se něco Hanni?" zeptal jsem se a vzal jsem mu nůž, aby mně věnoval pozornost. Hannibal zbystřil a odkašlal si. "Všechno je v naprostém pořádku, nemusíš mít starost. Jen za chvíli přijede Jack a ty by ses už měl převléct." snažil se usmívat, ale já věděl, že to nemyslí vážně. Poznal jsem, že se něco děje, jen jsem nevěděl co.

"Ale kdybys cokoliv potřeboval, tak mně řekni." seskočil jsem z linky a věnoval mu polibek na tvář. "Nejvíc mi pomůžeš tím, že se převlečeš a nabalíš si věci." podíval se na mě. Teprve teď jsem si všiml, že na sobě mám jeho dlouhý červený svetr a kalhoty na spaní. Vrátil jsem se zase nahoru a vzal si hromádku s oblečením, kterou mně Hannibal přichystal. Mírně mě znepokojilo, že po mně chtěl, abych si oblékl tmavý tweedový oblek, ale nic jsem nenamítal a za chvíli už jsem byl nachystaný. Ještě jsem si uvázal kravatu a pak jsem si nabalil věci. Hannibal mně neřekl nic víc, jen to, že pojedu k sobě domů. Nedal mně přesný důvod, dokonce si o tom se mnou ani nepromluvil jako o všem ostatním.

"Wille, pojďte sem za námi!" uslyšel jsem Jackův hlas a i s kufrem jsem seběhl schody rychlostí blesku. "Dobré ráno Jacku." pozdravil jsem ho a položil kufr. "Nebudu to déle zdržovat, nastupte si do auta, jedete s námi." řekl chladně. Hannibal stál v předsíni bez jediného slova a jen se pokoušel mě udržet v klidu svým úsměvem. Jack vzal moje věci a mířil ke svému autu. S Hannibalem jsme šli mlčky za ním a já věděl, že něco není v pořádku. Podal jsem Hannimu ruku a on ji doslova drtil svým stiskem. Vypadal nervózně a nemohl jsem si nevšimnout toho, že mu na čelo naskákaly drobné kapičky potu. "Prosím řekni mně, co se děje, nic po tobě nechci, jen mně to prosím řekni." šeptal jsem, aby nás Jack neslyšel. "Tohle je konec... Wille." řekl a u posledního slova se na chvíli odmlčel. Nasedli jsme do auta a naposledy jsem se rozloučil s Hannibalovým domem. Najednou mně cesta začala být povědomá, všiml jsem si, že zastavujeme před hlavní budovou FBI, tohle se mně nelíbilo. "Zůstaňte tady Wille." poručil mně Jack a společně s Hannibalem šli do budovy. Čekání se zdálo být nekonečné, měl jsem strach, co se děje a chtěl jsem, aby mně někdo řekl, proč jsme tady.

"Pojedete s námi?" zeptal se Jack když nasedl do auta. Sice jsem nevěděl, o co jde, ale souhlasně jsem přikývl a sledoval v zrcátku Hannibala, který za celou dobu nepromluvil a nezměnil výraz. Naštěstí to nebylo k místu určení příliš daleko. Odebrali jsme se před sál a Jack zmizel ze dveřmi. "Hannibale, mám strach." špitl jsem a nechal ho, aby okolo mě obmotal své svalnaté paže. "Nemusíš se bát, teď už budeš v bezpečí a všechno bude jen krásné." řekl klidně. Cítil jsem na krku jeho horký dech a slyšel každý úder jeho srdce. Věděl jsem, že už nic nebude jako dřív. Hannibal se natáhl k mým rtům a jemně je skousl, tentokrát to ale bylo jiné. Jako by nechtěl, abych zapomněl na všechno, co jsme spolu prožili. "Slib mi, že budeš statečný Wille, slib mi, že všechno zvládneš a nenecháš se srazit prací na kolena. Nedovol nikomu, aby tě zlomil a hlavně se netrap, udělej to pro mě." šeptal a stále mě objímal. Dveře se otevřely a Hannibal mě pustil. Oba jsme vešli do místnosti, která byla z jedné části oddělená sklem. Naproti sklu byly rozestavené židle, na kterých seděli lidé ve slavnostních oděvech. Hannibal pokračoval stále blíž ke skleněnému předělu, ale mě kdosi ukázal, abych si sedl na jednu z židlí.

Skleněná brána se otevřela a spolu s Hannibalem do ní vstoupil i muž v bílém plášti a s infuzí na stojánku, kterou si vezl s sebou. Když byli oba dva za předělem, skleněná brána se opět zatáhla a já cítil, že začínám panikařit. Muž posadil Hannibala na židli čelem k nám a vyhrnul mu jeden rukáv od košile. Zavedl mu infuzi do žíly a vše se spustilo. Věděl jsem, co bude následovat. Kapky proudily kanylou do jeho krevního oběhu a postupně se uvolňoval. Nemohl jsem zastavit proud slz, které se mně hnaly do očí. Nechtěl jsem věřit, že je to pravda. Všichni v místnosti tiše sledovali jak umírá ten, který zavraždil mnoho jejich blízkých a tolikrát oklamal FBI. Jen já jsem ho viděl jinýma očima než oni, věděl jsem, jak je citlivý a obětavý. Hannibal se celou dobu usmíval, nechtěl, abych si ho pamatoval v bolestech. Celou tu dobu se na mě díval. Až pak se jeho krásné hnědé oči nadobro zavřely.

Konec