He ate my heart ✔️

Kapitola 4.

"Tohle myslím tou terapií." řekl a ... naklonil se víc ke mně. Cítil jsem, že je moc blízko, ale v téhle chvíli jsem nemohl nic dělat. Úplně jsem strnul a doufal, že se co nejdřív zase odtáhne a konečně nastartuje to auto. Zdálo se mně, jakoby všechno zamrzlo, jen on byl při plném vědomí a neustále se přibližoval. A pak se to stalo. Ucítil jsem jeho rty na těch svých. Nejdřív se jen jemně dotýkaly, ale pak Hannibal opatrně skousl můj spodní ret, aby se dostal dál. Nemohl jsem se mu bránit, možná jsem ani nechtěl, ale cosi v mé hlavě mně říkalo, že bych se měl co nejdřív odtáhnout a vzpamatovat se. Neobratně jsem se vyprostil z jeho sevření a odsunul se co nejdál. Cítil jsem se tak trapně... přece tohle... je to divné! Snažil jsem se celou situaci rozdýchat a hlavně v sobě zapřít fakt, že se mně to docela líbilo. Všiml jsem si, že Hannibal mně dal čas na to, abych se uklidnil a teprve pak zase začal. "Omlouvám se, víte, nechal jsem se trochu unést. Ale slibuji vám, že se to bez vašeho svolení nebude opakovat." špitl očividně mírně nervózně. Nikdy jsem ho neviděl takhle, tvářil se jako by mu někdo strašně ublížil, už neměl ten svůj nadnesený výraz, ale i přesto jsem věděl, že si to odskáče. "Nechal se trochu unést?! Trochu! Hannibale, tohle je šílené, vždyť... vždyť" "Jsme oba muži, já vím..." přerušil mě.

Celou cestu k Hannibalovi domů jsme neprohodili jediné slovo. Asi jsem ho urazil, nebo zaskočil, co já vím, ale i tak jsem nechtěl nic riskovat a proto raději držel jazyk za zuby. Pozoroval jsem z okna zimní krajinu a díval se, jak postupně zapadá slunce a jedinými zářící objekty se stávají pouliční lampy. Cesta mě sice uspávala, ale nechtěl jsem usnout, ještě by se mohl víc urazit a to zatím nemám v plánu. Když jsme konečně přijeli k jeho domu, opatrně jsem vysedl z auta a chystal se jít pro tašky s oblečením, které mně nakoupil. Naneštěstí se rychle přiřítil, vyrval mně je z ruky a řekl něco na způsob, že bych se měl šetřit. Šetřit se, copak jsem neschopný? Myslím si, že odnést pár tašek snad zvládnu.

"Půjdu uvařit něco k večeři, zatím si běžte vybalit věci, asi vám nemusím říkat, že máte jít do pokoje pro hosty." řekl chladně a já zůstal stát v zádveří s haldou tašek. Podle tónu jeho hlasu jsem poznal, že jsem možná udělal větší scénku, než jsem původně plánoval. Nenápadně jsem se i s věcmi přesunul do svého nového pokoje a vše pečlivě vyskládal do velké skříně. Musel jsem to nějak spravit, takže jsem se dal do úklidu, aby věděl, že nejsem jen příživník. Když jsem si uklidil všechny své věci, instinktivně jsem popadl jednu ze svých horších košilí a přesunul se do místnosti, kde většinou probíhají sezení a slouží i jako Hannibalova knihovna. Z košile jsem si udělal provizorní prachovku a začal leštit dekorace na Hannibalově psacím stole. Když už jsem se blížil k poslední poličce, kterou jsem chtěl oprášit, zavolal mě na večeři. I s košilí plnou prachu jsem si to směřoval do jídelny, ze které se už takhle z dálky linula úžasná vůně.

Opatrně jsem se posadil na místo, kde už byl položen další z dokonalých pokrmů, které Hannibal s oblibou připravuje. I když předem vím, že tenhle pobyt bude příšerný, alespoň jídlo tu bude dokonalé. "Doufám, že vám bude chutnat, vybral jsem dnes něco lehčího, protože už je pozdě a nechci, aby se vám udělalo špatně." usmál se, jakoby se to v autě vůbec nestalo. Bylo zvláštní, jak ho dokázalo vaření uklidnit. Ochutnal jsem první sousto a bylo to výborné. Samozřejmě jsem kuchaře pochválil a na obličeji se mu opět vykouzlil ten sladký úsměv. "Mohl bych se vás na něco zeptat doktore?" zeptal jsem se po chvilce naprostého ticha. "Od toho jsem tady drahý Wille, je mým úkolem si s vámi povídat, do toho." pobídl mě. Na chvilku jsem se pro sebe zamyslel, jestli si to vůbec můžu dovolit, ale nakonec mně to nedalo. "Asi o tom nebudete chtít mluvit, ale co mělo znamenat, no vy víte co myslím?" nervózně jsem se zeptal. Napětí v místnosti by se dalo krájet a cítil jsem na sobě Hannibalův upřený pohled. "Většinou mi nedělá problém odpovídat na vaše otázky, ale tady se musím přiznat odpověď sám neznám. Víte, je těžké se muset ovládat a doufat, že zůstanete silný a neuděláte něco, čeho budete později litovat. Proto se vám ještě jednou omlouvám, slibuji, že už se to nestane." řekl a napil se ze sklenice stojící před ním. Nevím proč, ale trochu mě to zamrzelo. Možná jsem si právě něco uvědomil, možná jsem se jen bál. "A můžu mít ještě jednu otázku?" využil jsem znovu situace. "Poslužte si, ale pak mi budete taky dlužit dvě odpovědi." řekl a položil stříbrný příbor podélně na talíř. "Je pravda, že jsem měl zůstat ještě tři měsíce v ústavu, ale jen díky vám jsem na svobodě?" zeptal jsem se ho a nervózně si prohrábl vlasy. "S tím mohu víc než souhlasit, to já navrhl tohle řešení, už jsem se nemohl dívat na to, jak trpíte." usmál se, když dořekl poslední slovo.

Opět jsem nechápal, vždyť to díky němu jsem se tam dostal. "A teď moje otázky Wille." vytrhl mě z přemýšlení, "Vážně si o mně myslíte všechny ty strašné věci?" Nevěděl jsem, co mu na to odpovědět, myslím si to, teda spíš myslel si to. "Spletl jsem se ve vás." odpověděl jsem mu a sklopil svůj pohled k zemi. "A co si o mně myslíte teď, pořád jsem ve vašich očích ta bestie? Má smysl pokračovat, nebo by pro vás bylo příjemnější, abych vás odvezl zpět?" chrlil další otázky. V jeho hlase jsem cítil nedočkavost a taky jakousi zoufalou naději. Ale co bylo horší, já sám jsem na tyhle otázky neznal odpověď. I když jsem si nikdy nedokázal představit, že k tomu dojde, byl jsem vlastně docela smířený s tím, že u něj budu žít. "Nevím, co si myslím. Jsem zmatený, ale... POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ