He ate my heart ✔️

Kapitola 6.

Jako bych se znovu narodil, nebo už je to konec?... Zdálo se mně, jako bych padal do obrovské jámy, ze které už není cesty zpět. Bylo zvláštní, že jsem nic necítil, odpor vzduchu, tlak nebo nějaké emoce. Nic. Jen volný pád, který se zdál být nekonečný. Padal jsem stále hlouběji a čekal až narazím, ale pořád nic. Co se to vlastně děje? Chtěl jsem vědět, proč nic necítím. A pak, když už jsem si myslel, že jsem na dně, stalo se něco zvláštního. Jako by někdo tu obrovskou šedočernou krabici převrátil naruby a já padal nazpět. Nevěděl jsem, kde jsem. Čím víc jsem se blížil k druhé straně, bylo to horší. Postupně jsem začal cítit každý svůj chraptivý nádech a výdech. Bolest se zase vrátila a já si tak moc přál, aby tohle šílenství přestalo. Proč zase padám nazpět? Nelíbilo se mně to, chtěl jsem jít na tu druhou stranu, už nechci cítit tohle utrpení.

Pořád jsem padal a s každým metrem jsem vnímal víc věcí. Postupně se mně vracel cit do celého těla. Sice převažovala bolest, ale pak jsem ucítil i něco krásného. Někdo pevně svíral mou ledovou ruku. Mým tělem proudil hřejivý pocit a já chtěl stále víc otevřít oči. Byl jsem vyčerpaný, ale chtěl jsem to přemoct a zase se dostat do reality. "Wille, slyšíte mě?" promluvil na mě něčí hlas. Tak moc jsem chtěl odpovědět, ale nejdřív jsem musel donutit sám sebe spolupracovat. "To dokážete, věřím vám. Prosím, neumírejte, neumírejte mi znovu, prosím..." slyšel jsem jak hlas mírně poklesl. Znělo to tak zoufale, nechtěl jsem ho zklamat. Vynaložil jsem všechnu svou sílu a stalo se něco úžasného. Začal jsem pohledem prohledávat místnost, nevěděl jsem, co se děje, ale jedno bylo jisté, ten člověk mně zachránil život. Váhavě jsem se otočil doleva a spatřil jsem Hannibala sedícího na židli. "Věřil jsem vám, ani nevíte, jak se mi ulevilo." řekl a sevřel mou ruku pevněji. Najednou jsem se cítil v bezpečí, věděl jsem, že mě ochrání.

"Vy... jste mě zachránil Hannibale, jsem vaším dlužníkem." unaveně jsem řekl a snažil se odlepit hlavu z polštáře. "Nezachránil jsem vás já, ale vaše chuť do života. Jste bojovník, jen na sebe budete muset dávat větší pozor. Vyděsil jste mě, už jsem se bál, že vás ztratím." usmál se. "Nezvládnu na sebe dávat pozor, jsem nestabilní, nevím, co se se mnou děje, já..." "Nemějte strach, budu u vás celou dobu. Nedopustím, aby se to stalo znovu. Víte, celé je to moje chyba, kdybych ten večer neodešel a nezůstal jste v místnosti sám." přerušil mě a jemně pohladil hřbet mé ruky. "Co se mnou je, proč jsem tady?" vystrašeně jsem se ho zeptal. "Zkolaboval vám celý organismus, nebyl jste schopný dýchat. Po cestě do nemocnice jste byl prohlášen za mrtvého, ale naštěstí se vás podařilo znovu oživit. Bál jsem se, že nepřežijete do dalšího rána, ale sestrám se vás podařilo udržet v umělém spánku." zněl vážně. Já jsem umřel? Nikdy jsem nevěděl, jaké to je, vždy jsem řešil různé případy, ale takhle blízko smrti jsem ještě nebyl. "Jak dlouho jsem spal? A půjdu už domů?" byl jsem zvědavý. "Necelé dva týdny, dva týdny, kdy jsem nemohl spát a doufal, že se mi vrátíte." podíval se na mě. "Chci s vámi jít domů, prosím, odvezte mě odtud." prosil jsem ho a doufal, že mě poslechne.

"Je mi to líto drahý Wille, ale musíte se zotavit. Ještě nejste ve stavu, abyste mohl normálně fungovat, ale slibuji vám, že vás budu každý den navštěvovat." soucitně se usmál. "Prosím, neodcházejte, nechci být znovu sám. Mám strach, co když už vás neuvidím, co když zase usnu?" panikařil jsem a tak moc si přál vědět, že ho ještě někdy uvidím. Nevím, čím mě sestry zdrogovaly, ale najednou jsem chtěl každou minutu strávit s ním. Chtěl jsem, aby mně řekl, že bude všechno v pořádku a odvezl mě k sobě domů... POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ