He ate my heart ✔️

Kapitola 3.

"A ta druhá informace Wille" odkašlal si, "je, že podle smlouvy na vás musím dohlížet 24 hodin denně po dobu tří měsíců, takže vám na rovinu oznamuji, že se ke mně musíte na tu dobu dočasně nastěhovat."... Dočasně nastěhovat? Čekal jsem cokoliv, ale tohle fakt ne. Podíval jsem se mu do očí a hledal v nich odpovědi, ale marně. Jen seděl naproti mně a prohlížel si mě stejně jako já jeho. "Nebojte se společně to zvládneme, nemusíte mít strach." usmál se a položil svou ruku na tu mou. "Dejte mně pokoj doktore, kdybych věděl, co tahle smlouva zahrnuje, nikdy bych se k tomu neupsal." snažil jsem se od něj odtáhnout, ale pouta zabudovaná ve stole a jeho silný stisk mně to nedovolily. "Uklidněte se, první část naší terapie je úplné uvolnění a porozumění, teprve potom mohu přijít na kloub vaší nespavosti a dalším problémům." chlácholivě říkal a pořád držel jednu z mých rukou. "Nechci, abyste se hrabal v mé hlavě, už vám to znovu nedovolím!" hystericky jsem křičel a snažil se od něj dostat co nejdál. Věděl jsem, že už není cesty zpět, ale tam moc jsem doufal v záchranu. On je monstrum, zrůda, která mě dostala sem a teď budu muset bydlet u něj.

"Nechci se vám hrabat v hlavě, chci pro vás jen to nejlepší a mrzí mě, že to nechcete pochopit." řekl mírně zklamaně. "Když pro mě chcete jen to nejlepší, proč mě teda chcete věznit u vás doma?" zeptal jsem se ho. Cítil jsem se bezmocně, jako kdyby mě adoptoval a já ho teď musel na slovo poslouchat. Jako bych byl jeho domácí mazlíček, jeho hračka a něco, o co se může starat, aby se cítil víc důležitý. "Protože bez ostrahy vás FBI nenechá a já tenhle úkol vzal na sebe, protože jsem nechtěl, aby vás svěřili někomu cizímu." vyrušila mě z přemýšlení jeho odpověď. "Možná by bylo lepší, kdyby mě měl na starosti někdo jiný, už jsem si o vás obrázek udělal, doktore." natvrdo jsem mu řekl a čekal na jeho další argumenty. "To samozřejmě chápu, ale bohužel náš dnešní čas vypršel, takže si to vyříkáme zítra. Bylo mi potěšením Wille." rozloučil se se mnou a zvedl se od stolu.

...

Nevěděl jsem, kolik je hodin. Všude byla pořád tma, jak nečekané ve věznici v cele bez oken. Pokoušel jsem se konečně usnout, když se najednou rozsvítila světla na chodbě a všiml jsem si, že ke mně má někdo namířeno. Kroky byly stále hlasitější, až mně to nedalo a zvedl jsem se, abych se podíval, kdo to je. Opatrně jsem vstal z lůžka a doufal, že se mně nezamotá hlava a nerozplácnu se na zem. Vážně mně nebylo nejlíp a to příliš silné světlo mě přímo oslepovalo. "Pohněte sebou, u vchodu dostanete své věci a venku na vás bude čekat odvoz." vyhrkl ze sebe asi středně vysoký chlápek, který přišel k mé cele. Stoupl jsem si k němu zády a čekal, že mně nasadí pouta, ale místo toho mě jen pobídl, abych opustil celu. Udělal jsem tedy tak, jak chtěl a nechal se jím vést k východu. "Jak vás mohlo napadnout, že vás spoutám, když vás pouštíme? Takový případ jsme tady ještě neměli." smál se. Vypadal jako docela příjemný člověk, zamrzelo mě, že mě nebude mít na starost někdo jako on. "No, víte už si stoupám zády tak nějak automaticky." uchechtl jsem se. "Nevypadáte jako někdo, kdo brutálně zavraždil pět lidí, to se musí uznat. Ale říká se, že ti nejhorší padouši se schovávají za nevinnými tvářemi. Nebojte, žertuji, věřím vám." zase se začal smát. Ten chlap se mně zamlouval čím dál víc. "Vážně jsem to neudělal, teda spíš si to nepamatuji, nic si nepamatuji..." poklesl mně úsměv na tváři.

"Tak jsme tady Wille, rád jsem vás poznal, určitě jste skvělý člověk. Doufám, že se uzdravíte, budu vám držet palce." rozloučil se se mnou a pak ukázal na okýnko, kde jsem si měl vyzvednout své věci. "Mám takový pocit, že my dva se určitě ještě někdy uvidíme. Děkuji za vše." zavolal jsem za ním a vydal se k okýnku. Nahlásil jsem své jméno a starší žena mně podala krabici s mými věcmi. Popadl jsem košili, kalhoty a teplý pletený svetr a šel jsem se převléct na záchod. Rozepnul jsem tmavě modrou uniformu a zesoukal ji ze sebe. Naposledy jsem se na ni podíval a rozloučil se s tím ohavným číslem B 1327-1. Když jsem se převlekl, vrátil jsem uniformu té ženě v okýnku a ještě si vzal své doklady a brýle.

Další z dozorců mně podržel dveře ven a já se po dlouhé době zase mohl nadechnout čerstvého vzduchu. Sice bylo venku trochu chladněji než jsem čekal, ale ten pohled bez mříží byl k nezaplacení. Chvíli jsem tam jen tak stál a rozhlížel se, když přijel můj odvoz. Čekal jsem, že to bude nějaký taxík nebo tak, ale z naleštěného černého auta vystoupil Hannibal v plné parádě. Asi se nemohl dočkat toho, až mě začne terorizovat. "Dobré ráno Wille, jak se vám dnes spalo, doufám, že jste si dostatečně odpočinul, protože dnes budeme mít hodně vyřizování." zase se tak přeslazeně usmíval. "Nespal jsem." odsekl jsem a narazil si brýle víc ke kořenu nosu. Hannibal mou odpověď ani nekomentoval a jen mně otevřel dveře pro spolujezdce. Unaveně jsem se zabořil do měkkého sedadla a připoutal se. Kdyby tady bylo trochu tepleji, určitě bych usnul. "Jste v pořádku? Celý se třesete?" ustaraně se mně zeptal, když za sebou zavřel dveře a nastartoval auto. "Je mně jen zima, neřešte to." chladně jsem odfrkl a otočil se směrem od něj. "A divíte se, vždyť mrzne a vy jedete takhle nalehko. Co byste řekl tomu, kdybychom se stavili do mého oblíbeného obchodu a koupili vám něco pěkného na zimu?" obrátil se na mě. Bravo Williame, stal ses oficiálně jeho hračkou, se kterou si dnes chce hrát na módní přehlídku... "Řekl bych, ne." sjel jsem ho pohledem doufajíc, že si to rozmyslí.

Bez dalšího okecávání zastavil před nějakým luxusně vypadajícím obchodem a usmál se na mě. "Tak, vysedáme, doufám, že si něco vyberete, vůbec se mi nelíbí, jak se klepete." řekl a rozepnul si pás. "Nikam nejdu." protestoval jsem a zabořil se hlouběji do sedadla. "Nikdo se vás neptal, jestli chcete nebo nechcete jít Wille." zpřísnil a já věděl, že bych si asi neměl dovolovat. Nelíbilo se mně, když se takhle tvářil, šel z něj strach. Raději jsem Hannibala moc neprovokoval a vystoupil z auta. Jen co jsem za sebou zabouchl dveře, zamkl auto a usmál se na mě. Úplně jsem cítil, jak si vychutnává to, že je po jeho. I když se mně dvakrát nechtělo, otevřel jsem skleněné dveře a vstoupil do obchodu, Hannibal mně byl samozřejmě v patách, to abych si to asi nerozmyslel. "Dobrý den pane, vás jsem tu ještě neviděl, přejete si?" usmívala se na mě prodavačka. "No, já ehm..." sotva jsem se stačil vymáčknout, vložil se do toho Hannibal. "Je tady se mnou Doris, hledáme něco teplého, nejlépe kabát." vzal to za mě. "Pane Lectere, dlouho jsem vás tu neviděla, to je milé překvapení. Určitě vám ráda pomohu s výběrem." poletovala kolem něj Doris.

Chvíli se o něčem bavili a já už docela ztrácel trpělivost. Procházel jsem se okolo stojanů se spoustou formálního oblečení a všechno mi přišlo stejné. Samé saka, košile, kostýmky... fuj. "Zatím vás teda nechám se porozhlédnout, ale kdybyste něco potřebovali, stačí říct." zmizela po chvíli Doris do skladu a zůstal jsem tu sám... s Hannibalem. Chvíli se procházel mezi stojany stejně jako já, ale pak objevil to, co hledal a začal se přehrabovat v hromádce oblečení. "Podívejte se Wille, no není to rozkošné?" celý na měkko mně ukázal černou vestu. "No, ehm... není to můj styl." znechuceně jsem odfrkl. "Prosím, zkuste si to, určitě vám bude slušet." oříškové oči mu na světle jen zářily. Musím uznat, že to škemrání a psí pohled na mě nakonec zabraly a svolil jsem. Navlekl jsem se do té odporné věci a Hannibal byl štěstím bez sebe. "No Wille, jako by to ušili přímo na vás. Dokonalé! Bereme to!" hulákal a přilákal tak prodavačku. Bylo mně tak trapně, vypadal jsem jako nějaká figurka z dortu nemluvě o tom, že jsem ho zase nechal vyhrát. "Co to slyším, máte snad vybráno?" výskala Doris.

Když už jsem si myslel, že bude konec a odejdu jen s touhle vestou, spletl jsem se. Jen co Doris zjistila, že "mně sluší vše, co si obleču" začalo nesnesitelné mučení v podobě zkoušení všemožných kombinací. Hannibal s radostí pozoroval jak trpím a málem se nedoplatil, když chtěl všechno vzít. "Děkujeme, nebojte se, kdykoliv bude tady mladý pán něco potřebovat, stavíme se." rozloučil se s ní a vzal si z pokladny horu oblečení. "Hannibale, vy jste se zbláznil, tohle nejde. Uvědomujete si vůbec, kolik to oblečení stálo?" šílel jsem, když pokládal tašky do kufru svého auta. "To je součást terapie." jen se usmál a kufr zavřel. Součást terapie? Co všechno je ještě sakra součást terapie? Takhle výmluva se mi moc nelíbila, ale jelikož mně bylo docela chladno, zničeně jsem zalezl do auta a připoutal se. Hannibal ztichl, konečně. Sice to není ještě ani den, ale začíná mně lézt na nervy. "Co má tohle všechno znamenat? Co myslíte sakra tou terapií? Můžete mně laskavě vysvětlit, co se vám honí hlavou, když mě doslova adoptujete a první věc, co vás napadne je nakoupit mně spoustu oblečení a hrát si na rádoby módní přehlídku?" vyjel jsem na něj po chvíli ticha. Hannibal se sice chystal nastartovat, ale jen co jsem vypustil z pusy poslední slovo, vytáhl klíč ze zapalovaní a natočil se směrem ke mně. "Tohle myslím tou terapií." řekl a ... POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ