He ate my heart ✔️

Kapitola 2.

Opatrně jsem rozlepil oči a snažil se zvednout z lůžka... Cítil jsem, že se mnou něco není v pořádku, tělo jsem měl celé rozlámané a hlava se mi pořád točila, ale zvědavost mě nakonec přinutila vstát. "Vidím, že na tom nejste, co se fyzického stavu týče příliš dobře." řekl vysoký muž v károvaném obleku. Že mě to vůbec překvapuje. To by přece nebyl Hannibal, aby se mně nešel vysmát do tváře a dívat se na to, jak v téhle plesnivé díře pomalu chátrám. "Proč jste sem vůbec přišel doktore?" pohrdavě jsem se zeptal. Pomalu se procházel okolo mé cely a neskutečně mě tím znervózňoval. Váhavými kroky jsem přišel co nejblíž a čekal na svou odpověď, ale bylo mi jasné, že se mou otázku pokusí zamluvit. "Přišel jsem se podívat, jak se vám tu vede drahý Wille." mírně nadzvedl levý koutek a jeho oříškové oči se jen leskly. "Tohle už je ohrané, doktore..." vyčítavě jsem se na něj podíval a chtěl slyšet víc. Hannibal přistoupil blíž k mřížím a odkašlal si. "Dobrá tedy, bylo mi nabídnuto, abych se opět podílel na vaší terapii a musím uznat, že to pro mě byl neodmítnutelný návrh." pousmál se, tentokrát už upřímně. "Ale mým psychiatrem je teď doktor Chilton." protestoval jsem. Už jsem ztratil svou víru v Hannibala a to poslední, co mně teď schází, je trávit s ním ještě víc času. Jako by snad tahle návštěva byla příjemná.

"O vašem vztahu coby pacienta a lékaře s Frederickem samozřejmě vím, ale Jack byl informován o tom, že s vámi zatím Frederick nezaznamenal žádný pokrok, a proto požádali mě. Vím, že mi nevěříte, ale něco málo už o vás vím a bylo by to pro všechny snadnější." řekl Hannibal chladně a ve svůj prospěch jako vždy. Nechápal jsem, proč mi to udělali, proč mě přidělili jemu bez mého svolení. "Jak dlouho to víte? Jak dlouho sakra víte, že mě na vás přepsali?!" snažil jsem se uklidnit, ale nešlo to. "Týden, ale přišlo mi vhodné vám to říct až teď, zvlášť po tom, čím jste si posledních pár týdnů musel projít. Jistě to nebylo příjemné, ale věřte mi, že teď bude vše jen lepší." nenápadně se vzdálil od mříží. Nevěděl jsem, co na to říct. Byl jsem zničený a zrazený a teď se dozvím ještě tohle. "Ale já vám nevěřím doktore..." tiše jsem zašeptal. Všiml jsem si, že Hannibal mírně zkoprněl, jakoby zamrzl. "Věděl jsem, že mi nebudete věřit, ale i přesto mi tahle věta trhá srdce. Samozřejmě na vás nechci tlačit, ale postupem času byste si ke mně určitou důvěru vybudovat měl." řekl vlídným tónem. Skoro zněl, že se ho to i dotklo, ale já vím, jak si umí pohrávat s lidskou myslí. "Ale já vám nechci věřit. Pochopte, že jste u mě skončil." suše jsem řekl a rozešel se směrem ke svému lůžku.

"Počkejte ještě," zastavil mě jeho zvučný hlas, "chtěl jsem vám říct, že naše sezení jsou jednou z podmínek k tomu, aby vás odtud co nejdříve pustili. Jestli budete spolupracovat a chovat se jak máte, nebude problém. Váš případ byl, jak už asi víte uzavřen a je jen otázka času, kdy budete moci zase normálně žít." Chtěl jsem, aby už šel, ale tímhle si získal mou plnou pozornost, což asi byl jeho cíl. "Co mám udělat, aby mě nechali jít?"skoro zoufale jsem se zeptal. Cítil jsem se tak poníženě, jistě si všiml tónu mého hlasu a taky toho, jak moc si přeji být zase volný. "Stačí, když podepíšete formulář ohledně toho, že se stáváte oficiálně mým pacientem a schválíte to, že si s vámi mohu dělat, co chci." pousmál se. Věděl jsem, že je to šílené, ale nic jiného mně nezbývalo. "Kdy máme první sezení?" zeptal jsem se. "Zítra dopoledne, budu se na vás těšit." sladce se usmíval, až se mně skoro zdálo, že to se mnou možná myslí dobře.

...

"Dobré ráno pane Grahame, mohl byste se prosím připravit, za chvíli si s vámi chce promluvit doktor Chilton." přišel ke mně jeden z dozorců. Přišel jsem k mřížím a nastavil ruce, aby je mohl spoutat a odvést mě do té ohavné klece, ve které si se mnou Chilton moc rád povídá. Věděl jsem, co bude následovat, byl to každodenní stereotyp, který se neustále opakoval a už jsem si na něj zvykl. Šli jsme chodbou okolo dalších cel a dozorce byl pořád za mnou, doslova se mně lepil na paty. Chodbou jsme přišli do obrovského sálu plného těch železných klecí, které měli návštěvníky chránit před námi, pacienty. Cítil jsem se jako divá zvěř, jako nějaká krvelačná bestie, která se neumí ovládat. Dozorce odemkl klec a pustil mě dovnitř. Jen co jsem vešel, rychle zase zamkl a pak mi sundal pouta. Ponižovalo mě to, bylo to jako nějaká laciná zoologická zahrada nebo cirkus a mým jediným vykoupením byla sezení s doktorem Lecterem.

"Wille, Wille, Wille, moc jsme si spolu nerozuměli, takže asi víte, co vás čeká." poškleboval se na mě Chilton, když si přisouval židli blíž k mé kleci. "Jen jsem si vámi nenechal vrtat do hlavy, to vše." klidně jsem řekl. Doktor se na mě podíval bodavým pohledem a zase spustil. "Chtěl jsem vám pomoct, byl jste pro můj výzkum velmi důležitý, tak složitá osobnost se jen tak nevidí." přejel si rukou ve vlasech. "Takže další do sbírky, chápu." podíval jsem se do jeho žhnoucích očí. "Jste drzý, ale to jak se zdá, nebude pro doktora Lectera problém." pořád si mě přeměřoval pohledem.

Měl jsem štěstí, že dnes neměl takovou výdrž jako vždy. Po chvíli ho to přestalo bavit a dozorce mě odvedl do místnosti, kde už na mě čekal Hannibal. Sice jsem byl pořád spoutaný, ale cítil jsem se tak nějak uvolněněji. "Jak jste se dnes měl Wille?" věnoval mi úsměv. "Co vám mám říct, jako každý den." znuděně jsem řekl. Nevím, co způsobilo, že se Hannibal začal ještě víc usmívat, ale po chvíli mi to nedalo a musel jsem se zeptat. "Zdáte se mně dnes nějaký ehm... usměvavý. Co se vám stalo?" divil jsem se. Hannibal určitě čekal, že přijdu s něčím podobným, protože sotva jsem to dořekl, nadechl se a pustil se do odpovědi. "Mám pro vás dvě zprávy, dobrou a špatnou, kterou chcete slyšet první?" pořád se usmíval. "Dobrých zpráv není nikdy dost doktore." podvědomě jsem se taky usmál. "Věděl jsem, že bude chtít slyšet první tu pozitivní stranu věci. Abych to zkrátil, zítra ráno vám končí pobyt v tomhle ústavu." Byl jsem štěstím bez sebe, když to dořekl. Tak moc jsem se těšil domů a na Winstona a ostatní psy, že už jsem pochyboval o tom, že tahle zpráva vůbec jde něčím pokazit. "A ta druhá informace Wille" odkašlal si, "je, že podle smlouvy na vás musím dohlížet 24 hodin denně po dobu tří měsíců, takže vám na rovinu oznamuji, že se ke mně musíte na tu dobu dočasně nastěhovat."... POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ