ROSE 2

Kavárna

DYLAN

Došel jsem k malé kavárně na rohu ulice, jejíž jméno jsem neznal. Kavárna samotná nesla název Briggs's. Otevřel jsem malé dřevěné dveře, což způsobilo, že zvoneček, který na nich visel, zacinkal, oznamujíc tak můj příchod. Rosie už v klidu seděla v kavárně a čekala na svou objednávku, zatím co já se teprve teď dostal k dřevěnému pultíku, u kterého stála sympatická paní, které mohlo být maximálně čtyřicet let.

"Dobrý den, dáte si?" Zeptala se s milým úsměvem.

"Dobrý, jednu horkou čokoládu, prosím a k tomu i nějaký dobrý dortík."

"Hned to bude, můžete se zatím posadit." Usmála se a já se šel posadit. Našel jsem si hezký stolek pro dva, byl sice trochu odlehlejší od ostatních, ale aspoň mám svůj klid.

"Konečně se ti můžu plně věnovat." Usmál jsem se do mobilu na svou přítelkyni, které zrovna přinesli její šálek kávy. "Tak povídej, něco nového ve škole?" Zeptal jsem se.

"Vůbec nic, nevěřil bys, jak jsou bez tebe hodiny literatury nudné." Zasmála se. "Počkej, už vím. Timmy začal chodit s Miinou sestrou."

"Hodí se k sobě." Pokýval jsem hlavou a vzpomněl si na doučování matematiky, kde mi řekl, že se mu Marry líbí. Nevím proč, ale ten šprťouš mi chybí.

"Co si myslíš o Rosie?" Zeptal jsem se.

"Ehm. No. Je- je velmi pohledná a zdá se i inteligentní."

"Máš ji rád?" Zeptal jsem se.

"Jako kamarádku ano, ale jinak se mi pouze líbí."

"Dobře a můžu se zeptat - Jsi do někoho zamilovaný?" Zajímá mě to.

"A-ano." Zčervenal a koukl se do sešitu.

"No, já čekám až mi řekneš do koho." Popostrčil jsem ho.

"Marry z prvního ročníku." Šeptnul. Neměl jsem nejmenší ponětí, o kom mluví, což nejspíš pochopil.

"Marry Palmer. Drobná blondýnka, většinou stužka ve vlasech."

Byl první z podezřelých u případu 'Rosiin tajný ctitel', nemusel jsem nikoho prověřovat, protože jsem pravého ctitele znal, ještě aby ne, ale zrovna u něj mě zajímalo, jaké city k Rosie chová.

"A co u tebe na škole, jak to jde?" Ozvalo se z telefonu, což mě vytrhlo ze vzpomínání.

"Ještě pořád se tam ztrácím, ale Dev mi pomáhá."

"Měla bych žárlit?" Zeptala se lehce zamračeně, musel jsem se zasmát.

"To opravdu nemusíš." Uklidnil jsem ji.

"Dobře."

"Tady je vaše - no to mě poser." Ozval se vedle mě dívčí hlas, který patřil fialovovlasé dívce v číšnické zástěře. Její výraz byl, eh, jak to říct, určitě byla ráda, že mě vidí.

"Ahoj, Devo-"

"Jestli někomu kecneš, že tu dělám, tak tě vykuchám, Romeo." Zavrčela mi do obličeje a já po očku kouknul na telefon, kde byla Rosie. Upřímně nevím, jestli byla zděšená nebo zadržovala smích. Nakonec jí uniklo malé uchechtnutí, což přivolalo Devoninu pozornost k mobilu.

"To jsi ty! Já jsem Devon, ty budeš určitě Julie, Romeo mi o tobě toho tolik nakecal, ani bych neřekla, že je tak ukecanej, známe se asi tři dny nebo kolik a já už o tobě vím všechny detaily, vážně jsi v pátý třídě měla vlasy na ježka?" Devon ze sebe začala sypat vše co ji napadlo, přičemž mě vyšoupla ze židle, na kterou si sedla a dort, který mi před chvilkou přinesla, začala uždibovat vidličkou.

"Ahoj, jsem Rose, ráda tě poznávám, Devon," zasmála se. "A ano, měla jsem vlasy na ježka."

"Ty seš rozkošná, jak mluvíš spisovně. Ty i tenhle ten tak mluvíte, sice už mě to deptá, pač na to nejsem zvyklá, ale nějak to překousnu."

"Hele, tenhle ten má jméno a nežer mi můj dort! Pokud vím jsi v práci." Ozval jsem se a vyhnal ji z mé židle a hlavně od mé přítelkyně. A od mého jídla.

"Notak, chtěla jsem si pokecat s tvojí Julií, Romeo." Ušklíbla se a překřížila si ruce na hrudi.

"Neříkej nám tak." Zamračil jsem se.

"No jo, Romeo. Ráda jsem tě poznala, Jul!" Zamávala do mobilu a odešla zpět tam, odkud přišla.

"Já tebe taky." Řekla, opět se smíchem, Rosie.

"Ach, bože, snědla mi půlku dortu."

"Ty moje chudinko."