ROSE 2

Je mrtvá!

Nazula jsem si své bílé balerínky a čekala na svého taťku, který se ještě oblékal. Právě se chystáme jít za Dylanem, přesněji, rozloučit se s ním.

Celé tři dny, které uběhly ode dne, kdy Samantha oznámila, že se Dyl stěhuje k ní, jsme strávili spolu. Jeli jsme na pouť do vedlejšího města, kde jsme hodili vše za hlavu a na nějaký odjezd jsme ani nepomysleli. Zbylé dva dny, víkend, jsme byli u něj doma.

"Víš, napadlo mě, že když odjíždíš, budeš chtít, no víš, po-pomilovat se," začala jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem byla připravená, ale přeci jen, Dylan čekal už nějakou dobu, nikdy o tom sice nemluvil ani nijak nenaléhal, ale je to kluk a je mi jasné, že něco takového bude časem chtít a potřebovat. A aby čekal ještě rok?

"Zlato, chci aby to bylo výjimečné a ne abys to dělala z donucení. Navíc by se mi po tobě stýskalo ještě více, pokud to teda jde." Pohladil mě po tváři a zlehka mě políbil. Celkem se mi ulevilo, protože já vážně připravená nebyla.

Ani jsem si neuvědomila, že mi tečou slzy, dokud mi je již oblečený táta nezačal stírat z tváří. "Jdeme?"

Přikývla jsem a vyšla z domu na příjezdovou cestu. U vedlejšího domu už stálo červené auto, které nejspíš patřilo Dylanově matce.

"Dyle." Šeptla jsem, když jsem viděla, jak vkládá jeden ze svých kufrů do kufru auta. Rozeběhla jsem se za ním a pevně ho objala.

"Poupátko." Vydechl mi do vlasů a přitiskl si mě víc k sobě.

"Takže vážně jedeš?" Smrkla jsem mu do trička, bylo mi jedno, že mu ho namočím nebo ušpiním.

"Hned jak přijedu napíšu ti nebo zavolám. A hned jak to půjde, tak se vrátím, slibuju, Růžičko."

"Dojemné, nechcete toho nechat? Nemáme celý den." Ozval se za námi hlas ženy, kterou jsem kdysi měla opravdu ráda. Kdysi.

"Ty máš sedět v autě a nevyjadřovat se. Celých deset let se neukážeš, neozveš se nikomu z nás a najednou se objevíš s tím, že se stěhuju. Měj alespoň trochu rozumu a nech mě se pořádně rozloučit s mojí rodinou, od které mě chceš odloučit!" Zakřičel na ni Dylan, byl opravdu naštvaný, nedivím se mu, taky jsem byla, ale bylo mi spíše do pláče.

"Jak se opovažuješ!" Dylova matka byla v rozpacích, věděla, že má Dylan pravdu a že má právo být naštvaný a tak se snažila si přilepšit malou lží. Čekala jsem, že se bude hájit, ale to co řekla ve mě vyvolalo neuvěřitelný vztek a chuť jí poupravit obličej. "Volala jsem! Každý měsíc!" Řekla to tak nepřesvědčivě. Taky komu by volala? Tátové by nám to řekli.

"To by mě zajímalo, komu jsi volala, protože nikdo z nás o tobě celou domu neslyšel ani slovo." Řekl podrážděně můj hnědooký princ a zlostně se díval na svou matku. A pak to řekla.

"Kristeen. Říkala jsem jí, že přijedu, když už jsme u toho, to se ani nepřijde pozdravit se svou kamarádkou? To je celkem neslušné, ne?"

Nikdo nemluvil. Mé zorničky se rozšířily, oči se začaly plnit slzami, krev jakoby se zastavila a najednou se prudce rozproudila.

"Ty svině!" Zaječela jsem hystericky a vrhla jsem se na ni. Dopadla na tvrdý beton a já přímo na ni, napřáhla jsem se, ale mou ruku zachytila ta Dylanova, který mě ze své matky sundal.

"Rosie." Oslovil mě a tahal mě od toho monstra, za kterým jsem se chtěla dostat a vyškubat mu vlasy z hlavy.

"Je mrtvá! Je deset let mrtvá, ale to ty nemůžeš vědět, protože tě nezajímá nikdo jiný než ty! Je ti úplně jedno, že jsi nechala svého syna na ulici! Že tvá, jak ty říkáš, kamarádka je mrtvá a že Dylanovým odchodem zničíš tolik věcí!" Ječela jsem a nevnímala jsem nic, trhala jsem sebou a chtěla se dostat z Dylova sevření, nakonec jsem to ale vzdala.

Koukala jsem se na ni přes slzy, které nešly zastavit. Dylan mě opatrně pustil a já Samanthiným směrem potichu zašeptala, "nenávidím tě." Pak jsem utekla.

K lavičce uprostřed ničeho, která sloužila jako mé a Dylovo soukromé místečko.

Nevím jak vy, ale u téhle kapitoly jsem brečela. Co si myslíte o Rosiině výbuchu? Nepřehnala to?

Jaká kapitola z prvního dílu (ROSE) se vám nejvíce líbila? A jaká růže vám přišla nejkrásněji věnována?