ROSE 2

Devon

DYLAN

"Vážně tam musím jít už dnes?" Zeptal jsem se nadějně, protože jsem byl pořád dost unavený.

"Ano, musíš. Už je to domluvené." Odpověděla mi matka, když skládala špinavé talíře do myčky.

Povzdechl jsem si a šel si nazout černé odrbané kecky, které jsem nosil poslední dobou pořád. Byly pohodlné, jak byly prošlapané a roztahané, odmítal jsem si koupit nové, ze kterých by byly zbytečné puchýře.

Vyšel jsem před dům, kde jsem u zaparkované bílé Audi čekal na ženu, která mě porodila. Nemusel jsem čekat nijak dlouho, ani ne za pět minut jsme už seděli v autě na cestě do mé nové školy.

"Chceš ukázat ředitelnu?" Zeptala se mě, když jsme zastavili před velkou červenou budovou.

"Ne, zvládnu to, když tak se někoho zeptám." Odvětil jsem a vystoupil z auta. Hned na mě padlo několik zvědavých pohledů.

"Dobře, až skončíš, tak mi napiš nebo zavolej, přijedu pro tebe." S přikývnutím jsem zabouchl dveře auta a pomalu se vydal k velkým dveřím školy. Rozhlédl jsem se po hlavní chodbě, byla dlouhá, řady červených skřínek se táhly podél zdí, několik odboček do dalších chodeb. Tak tady se sám nevyznám.

"Seš tu novej?" Ozval se mi za zády dívčí hlas. Otočil jsem se a spatřil asi o hlavu a půl menší dívku, byla opravdu malá. Menší než Rosie. Měla fialové vlasy, ve kterých měla zavázanou černou bandanu a na rtech měla černou rtěnku, výraznou stejně jako zbytek jejího líčení, taková malá rebelka. Dost viditelně žvýkala žvýkačku, občas udělala velkou růžovou bublinu.

"Jo jsem, ukázala bys mi ředitelnu, prosím?" Zeptal jsem se jí.

"Pojď za mnou." Mávla na mě rukou a pochodovala skrz dlouhou chodbu plnou studentů, kteří zvědavě koukali. Zastavila přede dveřmi s nápisem ředitelna, neobtěžovala se ani zaklepat, prostě jen vzala za kliku a vtrhla dovnitř.

"Brej den, pan ředitel, vedu vám nový maso." Za ruku mě vtáhla do místnosti a já měl co dělat, abych se nezačal smát, nevím proč, ale tahle situace mi přišla vtipná.

"Díky, Devon," poděkoval postarší muž a poté upřel zrak na mě. "Vy budete Dylan Black, že?"

"Vždyť je bílej." Ta holka mě chce zabít. Ředitel se na ni podíval pohledem 'jako vážně?', na což se jen zazubila a dál už byla ticho.

"Ano, to jsem já." Přikývl jsem a snažil se ignorovat hlasité žvýkání fialovovlasé Devon, která stála kousek ode mě. Ředitel mi vysvětloval, jak funguje rozvrh a popisoval mi plánek školy, jehož kopii mi nakonec věnoval. Zbytek dne mě Devon prováděla školou a ukazovala mi různé učebny a společenské místnosti, přičemž ze mě vymámila, proč jsem tady, což nás dovedlo i k Rosie, o které jsem začal básnit, čemuž se Devon smála. Ale já najdu její slabinu a pak se budu smát já.

ROSE

Když jsem zalila celý skleník, slezla jsem do svého pokoje, kde jsem se převlékla do pyžama a pomalu se chytala jít spát. Zkontrolovala jsem si, že mám do školy vše nachystané a ještě jsem si běžela udělat narychlo nějakou svačinu.

Lehla jsem si do postele, přikryla se lehkou peřinou a zadívala se na fotku, kterou jsem měla na nočním stolku hned u postele. Byla jsem na ní já s Dylem, byla to jedna z fotek ze školního focení, na které jsme si koukali do očí a usmívali se na sebe. Uchopila jsem rámeček do ruky a lehce vtiskla polibek na fotku, kterou jsem potom vrátila na své místo. S tichým povzdechem a slabým, smutným úsměvem jsem zhasla lampičku a přetočila jsem se na druhý bok.

Ležela jsem se zavřenýma očima v polospánku, když mi začal vyzvánět telefon. Vyšvihla jsem se do sedu a rychle zvedla hovor, který doprovázela fotka mého milovaného.

"Ahoj." Řekla jsem ospalým hlasem.

"Vzbudil jsem tě?" Zeptal se ustaraně, což mi vykouzlilo úsměv na tváři.

"Usínala jsem, ale jsem ráda, že jsi zavolal. Jaký byl první den?"

"Popravdě, byl celkem fajn. Seznámil jsem se tu s jednou vážně střelenou holkou. Je to prcek, ale každý z ní má respekt, jmenuje se Devon a mám tě od ní pozdravovat." Zasmál se.

"Taky ji pozdravuj." Usmála jsem se. "Co teď děláš?"

"Před chvílí jsem přišel ze školy. Jsem příšerně unavený."

"No jo, časový posun, zlato." Zasmála jsem se.

"Rosie? Jak jsem ti ráno říkal o tom snu, víš, bojím se, že se Butler o něco pokusí. Bojím se, že se odcizíme." Zašeptal, jeho hlas už nebyl veselý, byl smutný.

"Dyle, zlato, neboj se. Od Butlera se držím, co nejdál to jde. A my dva se nikdy neodcizíme. I kdybychom se neviděli pět let, ano?"

"Jo. Miluju tě, Poupátko. Teď už jdi spát, taky si půjdu zdřímnout. Dobrou noc."

"Dobrou noc. Nezamiluj se mi tam."

"Maximálně tak do jídla, Rosie." Zasmál se a já musela taky. Naposledy jsme si řekli 'miluji tě' a potom jsme šli oba spát.

Tak se nám v příběhu objevují nové postavy. Co říkáte na Devon?

Chtěli byste další kapitolu z pohledu Dyla nebo Rosie?

Poo 💩