ROSE 2

Park

ROSE

"Uhm, takže, kam půjdeme?" Zeptala jsem se Dyla, který na mě koukal přes kameru mobilu, přes který jsme spolu vedli videohovor. Zavázala jsem si tkaničky na svých bílých keckách a vzala si do ruky telefon, jehož displej zhasl, když jsem palcem omylem překryla senzor přiblížení. Rychle jsem před displejem zamáchala rukou, aby se mobil zase rozsvítil a já tak mohla vidět hnědá kukadla mého přítele.

"Mohli bychom do parku. A potom do kavárny?" Usmál se.

"Dobře, chvilku počkej, zapomněla jsem si peněženku." Rychle jsem vyběhla do svého pokoje, kde jsem popadla, již zmiňovanou, peněženku. Vrátila jsem se do chodby, kde jsem popadla mobil a vydala jsem se směrem, kterým byla jak kavárna, tak park.

"Kam půjdeme jako první?" Zeptala jsem se, jelikož jsem se blížila k odbočce ke kavárně.

"Šel bych první do parku, procházet se, povídat si. Navíc nemám ponětí, kde tady najdu nějakou kavárnu." Zasmál se a rozhlédl se, než přeběhl silnici a tím se ocitl v nádherném Central Parku, do kterého jsem se vždy chtěla podívat.

"Nebude to tak těžké, ne?" Zasmála jsem se. Musí tam být kavárna na každém rohu.

"Najít kavárnu těžké nebude, ale najít nějakou malou, skromnou a útulnou kavárnu, kde za kávu nezaplatíš víc než za auto, bude těžší." Zasmál se taky a na chvilku se zastavil, zatím co já šla dál po betonové cestě.

"Co děláš?" Zeptala jsem se zvědavě, protože jsem si všimla, že Dyl stále stojí na místě a rozhlíží se. Mohla jsem v pozadí vidět krásně zelené listnaté stromy, jejichž listy se obracely díky jemnému, letnímu vánku.

"Nevím, kam mám jít, abych měl alespoň trošku klidu." Řekl a po další chvilce rozhlížení se, se otočil - čímž se mi v pozadí naskytl pohled na mezeru mezi stromy, kde byla vidět projíždějící auta, hlavně žluté taxíky, kterými byl New York známý - a vydal se hlouběji do parku.

Já se svého cíle dočkala až po pěti minutách. Náš malý, ale přesto krásný, park má mnoho skrytých nádherných a klidných míst, kam si můžete jít vyčistit hlavu a protřídit myšlenky, relaxovat nebo se prostě jen schovat, když hrajete na schovávanou se svými vrstevníky či rodiči. Jedním z těchto míst, je například malá lavička ukrytá pod dlouhými větvemi vrby, které se dotýkají země a jejich velkým množstvím znemožňují kolemjdoucím vidět lavičku a její okupovatele. Jelikož jsem za vrbovými pruty slyšela hlasy, musela jsem se vydat na další z míst.

"Nikam si nesedej, Rosie, budeme se procházet." Zasmál se, přední kameru přepnul na zadní a ukazoval mi tak krásy New Yorkského Central Parku.

"Ale notak, proč?"

"Za prvé, když budeš sedět a já chodit, abych ti to tu ukázal, nebude to mít ten správný efekt, takhle ti bude připadat, že tudy procházíš. A za druhé, sedět budeš v kavárně."

Pozorovala jsem přírodu, kterou mi Dylan ukazoval a zároveň se snažila pozorovat cestu přede mnou, abych do někoho - nebo něčeho - nenarazila. Když jsem procházela kolem malého rybníčku, Dyl zrovna přecházel most vedoucí přes vodní plochu, na které se pohybovaly dřevěné loďky.

"Je to tam opravdu nádherné." Vydechla jsem užasle.

"Jo, je to tu krásný, ale chybíš mi tu ty."

"Za dva týdny končí škola, už mám domluvené nějaké brigády, hned jak to bude možné, tak za tebou poletíme, slibuju." Usmála jsem se, sice ne nějak extra šťastně, ale k tomu, aby se usmál, to stačilo.

DYLAN

Procházel jsem parkem, nemohl jsem být ani v polovině, byl totiž obrovský, zatím co Rosie ten malý park obešla už minimálně pětkrát.

"Dyle, pojďme si už sednout." Zakňučela vyčerpaně a já nic nenamítal, taky už jsem nemohl.

"Dobře, tak pojďme." Rosie se vydala známou cestou směrem k naší oblíbené kavárničce. Za to já jsem musel ještě nějakou najít. Zahlédl jsem dvě holky, které jsem, myslím, viděl ve škole, tak jsem se k nim vydal.

"Ahoj, poradily byste mi, kde je tady nějaká kavárna?" Zeptal jsem se jich mile, když jsem k nim přišel a nejpravděpodobněji je vyrušil z velmi důležitého rozhovoru.

"Oh, samozřejmě." Zamrkala dlouhovlasá blondýna, když mě sjela - možná i ojela - pohledem.

"Hele, ať si dá odstup!" Zakřičela mi do sluchátka Rosie. Au. Všechno samozřejmě viděla, protože jsem měl stále zapnutou zadní kameru, která momentálně snímala odhalené vyhublé břicho blondýny.

"Kousek odtud je Starbucks, můžeme tě tam dovést." Zalaškovala. Heh, Starbucks. Něco předraženějšího by nebylo?

"Ne, to teda nemůžete!" Řekla opět přísně Růžička.

"To nebude nutné, díky." Rozešel jsem se pomalu od nich. "Lásko, nemusíš tak vyvádět." Uklidnil jsem brunetku se smíchem.

"Ale musím, ještě mi tě tam sežerou." Řekla na oko lehce uraženě.

Nakonec jsem se zeptal jedné stařenky, která mi poradila krásnou rodinnou kavárnu, která byla deset minut cesty od parku.

Dnešní kapitola je taková oddechová, další bude z kavárny, takže bude taky taková pohodová.

Názor? ^^

Poo💩