My Wolf Lover 🐾

VII. Nejsem tvá oběť 🐾

Ucítila jsem, jakoby mé tělo projeli milion jehel. Něco jako, kdyby někdo jeden konec z nervů napíchl a nárazová vlna se poslala celým tělem do mého mozku.

                                       🐾 🐾 🐾 🐾 🐾 🐾 🐾 🐾 🐾 🐾 🐾 🐾 🐾 🐾

Muž klečící nad mnou stále mlčel, ale cítila jsem jeho těžký dech na své hrudi. Nepohnul se, jako by mě sledoval, čekal na něco.

Můj strach z toho, co se stane dál, stále rostl, až jsem myslela, že mě tato nejistota zcela pohltí.

Najednou se však vznášel nad námi jiný zvuk, zvuk, který se zdál být zároveň hrozivý a osvobozující.

,,MOJE!" Ozvalo se nad mou hlavou. Zvuk vrčení prořízl ticho lesa.

Zmateně jsem a opatrně jsem si odkryla kus očí ze své ruční ochrany. Spatřila jsem stín nad sebou.

V tom stínu jsem rozpoznala obrysy zvířecí postavy, postavy, kterou jsem znala.

,,Same?" Zašeptala jsem zmateně a hleděla zespoda na vlka. Slyšela jsem pouze vrčení.

Muž který na mně klečel, se zvedl. Jeho pohyb byl nesmělý a plný strachu.

,,Kdo jsi ty?" vyhrkl, jeho hlas zněl slabě a chvěl se. Najednou nebyl tak nebezpečný jak se zdál.

Nad námi se vzduchem nesla jiná odpověď, odpověd, kterou jsem sice neslyšela, ale její význam mi byl zřejmý.

,,Moje, odejdi." promluvil vlčí hlas, tentokrát jasně a hlasitě. ,,Nemáš vůbec právo se o něco pokoušet." Dodal k tomu vlk.

Muž se zdál být ohromený, nevěděl, co dělat. Jeho chladný a surový útok najednou narazil na nečekanou překážku, na sílu, která byla daleko větší než jeho samolibá moc. Nebo, alespoň jsem si to takhle myslela.

,,Ty jsi ten Aloner, sorry, nevěděl jsem, že tahle kost patří k tobě." Škytl muž, jeho hlas zněl znechuceně a zoufale zároveň. Samuel na něj začal vrčet a cenit zuby.

Takže.. je to taky vlk? Pomyslela jsem si.

"Ano," zněla odpověď v mé mysli Samovým hlasem, ačkoliv jsem neviděla žádné pohyby jeho tlamy.

"A ty jsi tady teď kvůli mně. Dobře, zachovej klídek. Mám v sobě teď tolik chlastu..." Vstal ze mě a rukama dával najevo, že se vzdává. Najednou se s rychlým otočením a s divokým křikem rozběhl pryč, jako by ho samotná přítomnost Sama naplnila strachem. Ne.. ten se z něj přímo posral.

Koukala jsem zmateně a beze slov na utíkajícího chlapa. Ráda bych to okomentovala, ale pořád jsem byla v šoku.  Adrenalin se začal z mého těla vytrácet a já si uvědomovala, že lézt sem byl hodně špatný nápad.
Držela jsem dlaň spjatou na své hrudi a těžce polykala. Vůbec jsem se pod vlkem necítila v nebezpečí.

Protože to byl můj vlk. A já byla v bezpečí.

                          🐾 🐾 🐾 🐾 🐾 🐾 🐾 🐾 🐾 🐾 🐾 🐾 🐾 🐾 🐾 🐾

Pomalu jsem se posadila a přitulila se k vlčí postavě, která se mnou byla. Cítila jsem teplo jeho těla, jeho klidné dechy mi přinášely pocit bezpečí. V ten okamžik jsem si uvědomila, že jsem byla na pokraji smrti, a přesto, že to byla hrůzná zkušenost, byla jsem vděčná, že jsem přežila.
Už nikdy, nikdy v životě nepůjdu do lesa. Alespoň ne sama.

Zamyšleně jsem hleděla do temnoty lesa.

„Díky," zašeptala jsem, ačkoliv jsem nevěděla, zda mě vlk jako Samuel skutečně slyšel. Byla jsem si však jistá, že moje slova byla někde ve vzduchu cítit.