School Love

~část|2|část~

„jak tě zmlátili, neměl si sílu a upadl jsi do takového menšího kómatu." Řekl, a já se na něj podíval s vystrašeným pohledem.

„Ale teď jsi zase při smyslech a všechno je  opět krásně růžovoučké, jako kdysi" řekl to s obrovským štěstím v hlase a vesele přitom skákal, ale jakmile si uvědomil, co řekl, tak toho okamžitě nechal.

,,Jak jako kdysi?  Známe se jen chvíli Sehunie a já o tobě ani moc nevím. Jediné co, tak že jsi stejně starý jako já a to, jak se jmenuješ."
„A teď i to, kde bydlím LuHanie, takže žádný řečičky a budeš ležet!"

Když už zvíšil hlas, docela jsem se ho bál, ale hned, jak viděl, že se bojím, omluvil se mi a položil si mojí hlavu na jeho hruď. Voněl přesně jako můj teď už né tak "tajemný zachránce". Ale to mi mělo být jasné hned, jak jsem se probral u Sehuna v domě, v pokoji, v posteli a na ní viděl sedět Sehuna s mokrým ručníkem v ruce...

„Poslyš, Sehunie, vysvětlíš mi, jak jsi to myslel?"

„Co jak jsem myslel Lulu? Myslíš to, jak jsem říkal, že všechno je růžovoučké jako kdysi?"

„Ano, neznáme se"

*Sehunův Pohled*

„Ano, neznáme se" Tato věta o třech slovech mě dokázala ranit natolik, že jsem musel vyběhnout z pokoje a jít si pročistit hlavu ven. Jen tak jsem si sedl do trávy na zahradě a sledoval rybky jak plavaly v jezírku. Z očí se mi začaly řinout vodopády slz, které nešlo jen tak zastavit. Seděl jsem tam asi hodinu s mokrými tvářemi. Když jsem se chtěl zvednout, abych si došel pro kapesník a usušil mé mokré tváře, něčí ruka mi přistála na rameni a donutila mě si znova sednout. Když jsem se otočil abych se podíval kdo to je, ta osoba mi podala bubbletea a sedla si vedle mě. Byl to LuHan. Jen tak jsme popíjeli a neřekli ani slovo, až si mě LuHan položil na rameno a začal se se mnou konejšivě houpat ze strany na stranu. Pak se zeptal:„Sehunie, chci vědět pravdu. Jak jsi to myslel?" Zeptal se mě, jako by chtěl začít brečet. ,,Nijak jsem to nemyslel, jen jsem něco plácnul, abys nebyl nějak smutný." Snažil jsem se o letmý úsměv a o to, abych se nerozbrečel. On si mě nepamatuje?! Jak si mě nemůže nepamatovat, když jsme spolu zažili tolik krásných věcí? ,,Poslyš, Lulu, neuhodil jsi se někdy do hlavy a neskončil jsi v nemocnici?" zeptal jsem se LuHana, abych se ujistil, zda- li to je jen rychlá zapomětlivost, nebo amnesie. ,,Jednou mě srazilo auto a skončil jsem v nemocnici. Doktoři řekli, že mám otřes mozku a já si nevybavoval skoro nic. Ale postupem času se mi všechno zase vrátilo." Zamžikal jsem očima, abych se mu nerozbrečel a nepadnul znova do náruče. ,,Ale mamka s taťkou mi jednou řekli o nějakén chlapci. Už si sice nepamatuju, jak vypadal, ale vím, že to bylo to nejnádhernější stvoření na světě. "Byl" to prý můj dlouholetý kamarád, ale když jsem měl otřes mozku, byl zrovna v Busanu a tak nemohl přiletět." zachvěl jsem se. Ten chlapec jsem já...hned vám to objasním. S LuHanem jsme byli dlouholetí přátelé do té doby, než mě rodiče poslali na 3 roky do Busanu, abych si našel dívku, protože už v té době věděli, že jsem na kluky. A jelikož je můj otec ředitel jedné z nejlepších firem v Jižní Koreji, nemůže přece dopustit, aby byl jeho syn, který má po něm zdědit firmu gay. Potom by se mu přeci všichni smáli. Mezitím, co jsem tam byl LuHana srazilo auto a já se snažil přiletět co nejrychleji, ale otec mi to zakázal, že jsem prý moc mladý na to, abych rozuměl věcem ve zdravotnictvý. Když jsem ale přiletěl z mojí vůle a potají, bylo mi řečeno, že už se s LuHanem nesmíme výdat. Nemohl jsem kvůli tomu spát a tak jsem se začal řezat, od té doby mám na rukou opravdu hodně ran od žiletky a nožíku. Proto pořád nosím dlouhé rukávy, i když je venku třeba 30°C. ,,dobře, budu ti věřit Hunie." Hunie... Tak mi říkal kdysi, když jsme se ještě kamarádili. Doufám, že si to také pamatuje.

*Luhanův pohled*

Hunie... To jméno už jsem někde slyšel, a myslím si, že jsem to překrásné slůvko vyslovil já. Ale...