KIDS• Avengers (Kate3)

18. Ticho

„Vždyť se vůbec nehýbeme!" vyjekl jsem, když jsem si to uvědomil. Foukal protivítr, kterému chabé pažičky mé sestry nedokázaly vzdorovat.

„Tak si to zkus sám ty mistře!" rozkřikla se a mrskla po mně pádly. Světlé vlasy si v předstírané lhostejnosti odfoukla z čela, ale viděl jsem, jak ji iritovalo, že se ve vyšším dobru musela stáhnout a nechat se vézt.

Musím přiznat, že ten vítr byl překvapivě silný a než jsem dopádloval do středu rozlehlého jezera, málem jsem vypustil duši. A že ten den bylo pekelné horko!

„Jdu do vody," zabrblal jsem splavený potem, nemohl jsem se dočkat, až se propadnu do chladného jezera. Nemohl jsem na nic jiného ani pomyslet.

„Já zůstanu tady," oznámila Naprčeně a natáhla se ve své části loďky.

„Děláš si legraci? Vždyť je tak tři sta stupňů," zasmál jsem se, beztak stávkovala kvůli tomu pádlování. Neznám soutěživějšího člověka. Jednou, když jí bylo asi devět, byla zvolena reprezentantem naší školy v běhu na 400 metrů. V cílové rovince běžela sprintem s další běžkyní, a když pojala podezření, že nevyhraje, žduchla svou soupeřku vší silou. Nepěkná podívaná. Byla kolem toho hromada problémů, ale já se na tribuně mohl potrhat smíchy.

„Klidně běž, já budu tady na sluníčku, třeba chytím barvu," odmávla mě, ale měla to marné. Rychle jako had jsem ji chytil a přehodil přes palubu. Překvapeně vyjekla a vodu z pusy, kterou zapomněla zavřít, prskala na všechny strany.

Smál jsem se jí zrovna z plných plic, když mými vnitřnostmi otřásl hrom. A nebylo to vůbec daleko, jako by se obrovská bouře schovávala za jedním ze špičatých vrcholů kráteru. S Grace jsme si vyměnili letmý pohled. Varovali nás, že v horách je počasí nevyzpytatelné. Bouře se tu točí bez zjevných pravidel.

Říkal jsem si, že to nebude tak žhavé, prostě doplujeme ke břehu, poběžíme zpátky k táboru a schováme se před nepřízní počasí. Jenže hory měly jiné plány, silný protivítr se změnil ve skutečný problém a loďka se začala samovolně plout. Nutno dodat, že ve špatném směru, dál a dál o stezky, kterou jsme sem přišli.

Ve vteřině zmizelo slunce, zakryly je letící temné mraky, které se mi zdály být na dosah ruky. Vítr se rozpištěl kolem mých uší a z nebes se spustil déšť. Všechno se to stalo v jeden moment – tma, vichr i liják. Vážně jsem to nečekal. O to překvapenější jsem byl, když na mě Grace křičela z dobrých deseti metrů. Ta loďka vážně svištěla.

„Grace!" pokusil jsem se překřičet rachot bouře a stále častějších hromů. Chopil jsem se pádel a snažil se loďku popohnat opačným směrem, ale nic. Jako by byla přivázaná na navijáku, plula dál.

„Poplav!" hnal jsem ji, protože bouře se přehoupla přes vrcholy kráteru a blesky se začaly lámat v naší bezprostřední blízkosti. Společnými silami se dostali Grace a loď k sobě.

Křečovitě se chytila okrajů, ale nešlo jí vyhoupnout se nad okraj. Skoro, jako by ji něco drželo ve vodě. Natáhl jsem se, že jí pomůžu, měli jsme být už dávno pryč.

A pak jsem stoupl na okraj, loďka sebou smýkla a já zapadl pod hladinu.

Poslední, co vidím, je světlo. Uhodilo do lodě takovou silou, že se roztříštila na kusy. A na té lodi byla i Grace.

*konec falshbacku*

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Lara McRooter zírala na chlapce před sebou a nezmohla se na slovo. Sám jsem byl příběhem otřesen. To do těch dvou uhodil blesk? Každý zasažený se snad ale nepromění na brazilské domorodce, ne?