Démon, Anděl a DÍTĚ!

Jak jsem se stal otcem.

Bylo nebylo, potkal démon anděla a z mnou nepochopených důvodů se s ním vyspal. No a ten anděl pak porodil a bylo tady dítě. A to dítě měl vychovávat démon, kterému se to vůbec, ale vůbec nelíbilo!

Rád bych vám vyprávěl i tu část o početí, ale očividně si ji nepamatuji. Stalo se to někdy před rokem. A vypadá to tak, že jsem hodně moc pil, když se to stalo. No, na to jak odpudivě jsem musel vypadat, musel si se mnou začít jedině anděl. Což je fakt divný, já je nesnáším.

Ale více než dobře si vzpomínám na to ráno, kdy se děcko ocitlo v pekle.

Tu noc jsem strávil s jednou moc sexy pekelnicí. Byla to sekretářka samotného Lucifera. Když byl on tam nahoře a debatoval s bohem, ona řídila peklo. Prostě to byla šéfová všech tady ale hlavně dokonalá milenka.

Zavolala si mě k sobě do kanceláře a jen co jsem vešel, začala neskutečně ječet. Že jsem nezodpovědný, hloupý a neskutečně příšerný. Neměl jsem ani tušení o čem mluví, dokud jsem mezi jejími nadávkami neposkládal větu. ,,Máš dítě, jsi otec. Dítě je tady." To už jsem zbystřil, neboť jako správný chlap, mne zachvátila vlna paniky a chuť odstěhovat se.

Takže následně mi bylo vysvětleno, že někdo brzo ráno přišel do pekla. A nechal tady kočárek s dítětem a se vzkazem, že jeho matka má hodně práce a teď se mám starat já. Samozřejmě, že jsem s tím nesouhlasil a rozhodl se protestovat. Ale jaksi mi to bylo odepřeno.

Dokonce mě Saša - ta sekretářka - neustále napomínala, ať jsem potichu, že bych mohl děcko probudit a ono zase začne řvát. Což prý byl nadlidský řev, i když do té doby já ho ještě nezaslech. Zůstala tedy otázka, kdo že je ta tajemná matka, která se ani nepodepsala pod vzkazem.

Inu navrhl jsem Saše, ať zapojí své šikovné ručičky a nechá matku vyčmuchat, vrátí ji dítě a pošle ji do očistce za to, jak se zachovala. No na to mi bylo sděleno, že peklo s tím nehodlá mít nic společného.

Aby toho nebylo málo, v tu chvíli se tam objevil Cecilek. Nemám tušení, jak se ten pták jmenuje opravdu, ale líbí se mi jak se pekelně čertí, když mu tak říkám. Je něco jako moje druhé já. My dva jsme z těch, kteří si na zem chodí pro dušičky. Ty, které jsou na hraně, snažíme se je dostat každý na svoji stranu. Takže když to tak řeknu, tenhle opeřenec mi věčně kecá do práce.

A teď mi přišel ještě kázat. Oháněl se tu těmi svými opelichanými křídly a vztekal se, že tohle je nepřípustné. Že je to proti božským zákonům, že děti mohou mít pouze lidé. A že děcko musí být zničeno.

Tu mi svitla naděje, že se zbavím prcka a třeba i opeřence Cecilka, který se velice dramaticky vydal k tomu bílému vozítku, kde spalo děcko. Vytáhl - nevím odkud, když na sobě měl jen kus ubrusu - nějaké kopí nebo co! Rozmáchl se a bez okolků jej zabodl do středu toho vozítka. Tedy do dítěte. Naneštěstí, se to nějak vymklo, děcko bylo asi chráněný proti takovýmhle pokusům, protože nezačalo krvácet s kopím v tělíčku, ale místo toho odhodilo Cecilka přes celou kancelář, načež rozlomilo i to děsně posvátný kopí.

,,To je pták!" zařval jsem, zatímco jsem dostal přímo neskutečný záchvat smíchu. Vidět opeřence letět pozpátku místností, tak že za ním vlají nejen křídla, ale i ubrus. Následně dopadl na zadek, jeho lehké kudrlinky stály v pozoru a on pusou hejbal jako leklý kapr. Řval jsem smíchy, dupal a kopal, neboť moje bránice chystala nastoupit do rakety a vyletět mým krkem až k oblakům. A on tam pořád jen seděl, otevíral a zavíral pusu a nevěřícně zíral chvíli na kopí, které mělo čepel na dvě půlky a chvíli na to bílé vozítko, odkud se ozýval děsnej křik.

Takže takhle se to stalo. Já se stal otcem a ještě jsem dostal Anděla. Protože podle Saši, si oba budeme odpykávat trest, který bude nejlépe provedený na zemi, dál od ní. Já se měl zodpovědně starat o dítě, pečovat a vychovávat. Cecilek na to vše měl dohlížet a pomáhat mi. Zkoušel jsem ji ukecat. Říkal jsem si, jak je skvělá a úžasná a že to Cecilek zvládne sám. Ale místo prominutí mého trestu za smilnění s andělem, mi vynadala do totálních idiotů, protože se prý nejmenuje Saša! Ale já bych přísahal, že jo.

Zkusil jsem se i odvolat na to, že tak závažné rozhodnutí, jako je vyhostit mě z pekla a nutit mě starat se o děcko, který ani nemusí být moje, musí rozhodnout nejvyšší.

,,Debile!" zanadávala Ne-Saša okamžitě. ,,Víš co se stalo naposled, když jsme ty dva vyrušili od debaty?" nadhodila Ne-Saša.

,,Noo..." Upřímně, neměl jsem ani tušení, co se odehrávalo, moc se nestarám o to co se děje a raději si užívám všeho, co může země a peklo nabídnout. Naštěstí, Cecilek se již vžil do role mého pomocníka a za Ne-Sašinýma zádama mi ukazoval nápovědu. Zvedl dlaň do vzduchu, naznačoval, že letí, a pak že něco vybuchlo.
,,Meteorit?" nadhodil jsem a když začal Cecilek přikyvovat jako o život, hrdě jsem vypnul hruď a koukl zase na Ne-Sašu. ,,Meteorit!" dodal jsem hrdě a rozhodně. No ale Ne- Saša očividně nebyla tak nadšená z toho že jsem to uhádl a jen vytáhla obočí.

,,A?" dožadovala se zbytku příběhu.

,,A pochcípali dinosauři..." dodal jsem, neboť mi došla pointa toho, co mi chce říct, že nikoho rušit nebude.

V tu chvíli bylo rozhodnuto a já neměl ani čas na to, se rozloučit s peklem, naposledy se zúčastnit trhání ztracených duší, poslední trojky s pekelnicema a dokonce jsem nemohl už ani obejmout Sašu. Protože mě častovala zoufalcem a rovnou všechny tři poslala na zem.

Takže jsem tam stál. Před nevelkým barákem na klidné ulici. Já, bílé vozítko, z kterého se stále ozýval řev, ale odmítl jsem se k tomu jen přiblížit a andělskej Cecilek, který hned začal prosit o odpuštění toho nahoře.

Tohle bude peklo!