My Wolf Lover 🐾

I. Strach 🐾

Snažila jsem se vyhnout přímému pohledu do jeho zlatavých očí. Nehýbala jsem se, skoro nedýchala, ale pomalu se skláněla pro klacek vedle mojí nohy, abych se měla čím bránit. Na vlka to byl pořádný kus a rozhodně jsem v jeho tlamě skončit nechtěla. Cenil na mě zuby a já měla větší strach.
Mé srdce se mohlo zastavit, když se vlk rozeběhl proti mně.

🐾🐾🐾🐾🐾🐾🐾🐾🐾🐾🐾🐾🐾🐾🐾🐾🐾🐾🐾🐾

Bydlím s matkou v Nebrasce. Při narození mi dali jméno Cirila, ale já si své nejbližší naučila na Ciri. Momentálně je ze mně skoro dospělá žena, která chodí do posledního ročníku na vyšší prestižní školu. Chodím na výuku bojových umění, spolu s mým přítelem Samuelem. Dostuduji a hned jakmile mi padne jedna a dvacet let, tak se sestěhujeme s Samem k sobě.
Mám jen pár přátel, kterým důvěřuji a mám je ráda. 
Samuel je na tom podobně jako já, jenom s tím rozdílem, že on je víc vážný a se vším strašně moc opatrný.
Samuel je o tři roky starší, vysoký, vypracovaný blond muž s jantarově zbarvenými duhovkami. Vždycky si z něj utahuji, že je špatně vyrobený, protože má k blond vlasům hnědé, ale za to krásné oči.
Samuel bohužel žádné rodiče nemá, tragicky mu zahynuli před pěti lety při autonehodě a poté, se od zbytku rodiny distancoval. Vím snad jen to, že má bratra. Někde.
Každopádně, bydlíme zatím u mé matky, ale po studiu si máme v plánu najít vlastní bydlení. Zatím má matka pomocnou mužskou ruku, žije totiž sama a po smrti mého otce si nikoho nenašla. Svůj volný čas tráví nejradši v práci, je strašný workoholik a výhoda z toho pro nás je: skoro vždy prázdný barák.

                                         🐾🐾🐾

Chýlilo se k večeru a já musela zajet ještě za tetičkou, dovézt jí jídlo. Samuel a máma byli v práci, takže to zbylo na mně. Cesta k tetičce trvala necelou hodinku. Nevadilo by mi to, kdyby to nebylo po nepříjemné cestě přes les, kde jsem se vždy tak trochu bála. Já a les, to nikdy nešlo dohromady a ještě za tmy? No to potěš.

Cesta byla dost blátivá po celodenním dešti a já se svým pidi-autem bojovala o průjezd. Dost mě k tomu znervózňoval tmavý les všude kolem a co nejvíce jsem doufala, že tam dojedu v pořádku. Alespoň tedy do doby, než jsem zapadla kolem do kluzké prohlubně.
„Do háje, sakra tak jeď!" snažila jsem se v autě pomoct jízdě houpáním svého těla, abych nemusela vylézt z auta, ale marně. Nic jiného mi nezbylo. Zkusila jsem ještě zavolat Samuelovi i mámě, ale máma měla záznamník a Samuel byl nedostupný.

Super.

Proklínala jsem tu cestu, ten les, to auto a seděla nějakou chvíli v autě. Přemohla jsem se k tomu, abych si vzala baterku a vyšla ven z auta. Podívala jsem se na moje zapadlé kolo. Nejdříve jsem zkoušela tlačit do auta, aby se alespoň trošku pohnulo, ale nic. Přemýšlela co s tím. Napadlo mě tam dát pár kamenů, aby se mi mohlo povést dostat ven z jámy, jenomže kolem byla vysoká tráva a z obou stran les. Fakt se mi tam nechtělo. Povzdychla jsem si.
Bohužel nic.

No tak nezbylo nic jiného, než popadnout krabičky s jídlem, zamknout auto a jít ten zbytek kus cesty pěšky. 
Po cestě jsem si lehce brnkala svou oblíbenou píseň: Anthem for the broken, protože jsem zase cítila, jak se mé myšlení mění v pochmurné myšlenky. Copak asi Sam dělá? Proč je zase nedostupný, když ho potřebuji?

A v daný moment..

Jsem se příšerně lekla praskání větví zamnou a okamžitě posvítila tím směrem. Hned na to jsem se lekla probíhajícího jelena přes cestu. Ne srnce, ale obrovského jelena! Hystericky jsem zařvala, jelikož jsem málem dostala infarkt, když se za ním hrnul černý ještě větší flek, než byl samotný jelen. Jenom to proběhlo a stáhlo jelena zase do tmy. Rychle jsem se schovala do dřepu, vypnula světlo baterky a zděšeně, ale co nejtišeji dýchala.
Chtěla jsem zavolat někomu, kdo by byl na drátě, ale baterie v telefonu mezitím vypověděla službu.