l i v e (PŘEPIS!)

•30

Will vpadl do místnosti a rychle za sebou zavřel. Vypadal, jakoby ho někdo honil a on se před ním chtěl schovat ve stáji.

"Ahoj?" pozdravila jsem ho s nechápavostí v hlase. Nikdy jsme se spolu moc nebavili, ale od odjezdu Hazel, jsme spolu začali trávit podezřele až moc času.
"Ahoj." pozdravil mě nazpátek a sednul si na druhou stranu stolu. Nastala chvilka ticha, kdy si mě jen zkoumavě prohlížel.

"Potřebuješ něco?" prolomila jsem krátké ticho. Will si povzdechl a zamyslel se, jakoby hledal ta správná slova.
"Včera.." začal a já se napřímila.
"Se nic nestalo." dokončila jsem větu za něj a snažila se vyhnout jeho očím.
"Ne, poslouchej." zavrtěl hlavou a já se na něj podívala. "Včera to byl omyl."
"Jo, byl." přitakala jsem a než stihl cokoliv dalšího říct, dodala jsem. "Byl to sakra velkej omyl, kterej hodíme za hlavu a budeme dělat, jakože se nestal."

Bylo očividné, že mu spadl kámen ze srdce. "Platí."
Usmála jsem se a doufala, že se už o tom nebude chtít bavit, jenže Will si skousnul spodní ret a zeptal se. "Takže to Hazel neřekneš?"
"Ne." ujistila jsem ho. Chtěla jsem to Hazel říct, ale neměla jsem na to odvahu.
"Co bych jí řekla?" zapřemýšlela jsem nahlas. "Že když odjela, tak jsem šla k jejímu klukovi domů a skoro se s ním vyspala?" uchechtla jsem se. Will se s nervozitou taky zasmál. Zase nastalo to nepříjemné ticho.

"To s tím Markem-" začal, ale já ho zarazila.
"Nechci se o tom bavit." zakroutila jsem hlavou a zvedla se. Tak zvláštně mě píchalo u srdce, když jsem na to jen pomyslela. "Navíc už musím na trénink." zalhala jsem a vzala si svoje věci. Rozloučila jsem se a nechala ho v klubovně samotného.

Zaplula jsem do Gastonovýho boxu a začala ho čistit. Trénink mi začínal až za hodinu, ale já jsem už dál nechtěla s Willem sedět v jedny místnosti. Bylo mi trapně, protože jsem si při každém pohledu na něj vzpomněla, jak jsem ho dravě políbila nebo jak jsem mu vyskočila do náruče nebo jak se nade mnou skláněl a hladil mě po celém těle.
Hned na to se mi vybaví Hazel a já se sama sobě zhnusím. Jak jsem to mohla udělat svojí nejlepší kamarádce?

Přestala jsem nad tím přemýšlet a dopřipravila Gastona. Potom jsem už v sedle zamířila na jízdárnu.

Dneska jsme se všemi skákali, a i když jsem jim to kazila, protože jsem byla po rozhovoru s Willem už zase duchem jinde, tak byli všichni šikovní.

Odpoledne už bylo o všechny postaráno a já si ještě brala poslední věci ze skříňky. Do místnosti někdo vstoupil. Otočila jsem se a ve dveřích uviděla malou černovlásku. Usmála jsem se.
"Ahoj." řekla jsem a ona mi pozdrav oplatila. Sedla si na lavičku za mě a podívala se do země.
"Děje se něco?" zasmála jsem se. Takhle tichou jsem jí ještě nezažila. Moje kamarádka mě však ignorovala a stále se koukala do země.
"Haló! Rachel!" zamávala jsem jí rukou před obličejem a ona se na mě konečně podívala. Povzdechla si.
"Je všechno v pohodě?" zeptala jsem se znovu, protože mě ten její výraz začínal děsit.

"Rose, já vím o tom včerejšku." vychrlila na mě a já přestala dýchat.
"Co-cože?" vykoktala jsem a Rachel pokračovala.
"Dneska jsem vás s Willem slyšela."

Složila jsem hlavu do dlaní. Nevěděla jsem, co jí na to mám říct.
"Rachel, to-" hledala jsem ta správná slova, ale pravda byla, že tohle se omluvit nijak nedalo. "To nebylo tak, jak si myslíš." stejně jsem se dál snažila.

"Rose!" ozval se Moničin hlas z venku. Určitě už na mě čekala v autě.

"Hele, já to nikde říkat nebudu, ale myslím, že Hazel by to vědět měla." vyhrkla. Zvedla se z lavičky a upřela oči do těch mých. "A to od vás dvou." dodala a odešla.