l i v e (PŘEPIS!)

•20•

Takovou radost jsem už hodně dlouho u nikoho nezažila. Z telefonu se začaly ozývat podivné šťastné zvuky. I když se to nedalo poslouchat, musela jsem se smát od ucha k uchu.

Jakmile se to však na druhé straně uklidnilo, Monica na mě začala chrlit všechny informace, ze kterých jsem stejně stačila pobrat jen polovinu.
Naštěstí mi slíbila, že mi všechno znovu napíše na e-mail a doladí to i s mými rodiči.

A jak řekla, tak udělala a mně další ráno přišla snad ta nejdelší zpráva na světě. Až teď, když jsem si to četla, mi to došlo. Včera jsem si to pořádně nestihla ani uvědomit, ale když jsem to uviděla černý na bílým, trochu mě to vystrašilo. Já to fakt udělám.

Monica mi vypsala celý její plán. V polovině prázdnin chce dorazit a začít se mnou trénovat a ještě v srpnu navštívit pár českých kolbišť, abych si to celý vyzkoušela a byla připravená na podzimní sezónu. Druhý den v září jsem už měla odcestovat do Německa, kde se svým týmem začneme závodit a pokoušet se dostat na CSI, kterého bychom se eventuálně účastnili jako tým i jako jednotlivci.

Měla jsem z toho všeho smíšené pocity. Na jednu stranu jsem se nesmírně těšila, že si konečně splním sen a budu závodit, ale na druhou stranu jsem byla vyděšená z toho, že to tady opustím a nebudu žít normální středoškolský život. Jasně, že jsem věděla, že v Německu nebudu nastálo a budu se domů pravidelně vracet, ale sebemenší odchylka, která nezapadala do mého stereotypního života, se mi nelíbila. Důvodem bylo to, že mě takové události nutily vystoupit z mojí komfortní zóny. A já z ní vystupovala sakra nerada.

I tak jsem se ale nechala vyhecovat a byla aspoň teď odhodlaná, že pojedu. Nic jiného mi vlastně ani nezbývalo, protože už jsem se k tomu celému upsala.

Po dopoledni, o kterém se mluvilo jen o Německu, jsem se rozhodla, že do stáje pojedu na kole a strávím tam zbytek dne. Rodiče neprotestovali, a tak jsem vyrazila.

Bylo zvláštní jet do stáje zase na kole, protože naposledy jsem tak jezdila léto před tou nehodou. V létě jsem tam byla prakticky od rána do večera každý den a musím říct, že to byla ta nejlíp strávená léta.
Všechno to ale teď bylo jako mávnutím ruky pryč a já jela někam jinam. Tahle stáj byla kousek dál, takže jsem jela něco málo kolem půl hodiny. Moje fyzička byla opravdu mizerná.

Zaparkovala jsem kolo před stáj a sama se vydala dovnitř. Dneska jsem měla opět tréninky se Zarou, kde jsem jí měla v plánu povědět tu velkou novinu.

Chtěla jsem se přivítat s mými koníky, ale jejich boxy byly prázdný. I hned mi došlo, že budou venku, takže jsem se vydala k výběhům, které se nacházely až úplně vzadu na konci areálu.
Oba dva jsem dovedla do stáje a pro změnu si dnes jako první začala chystat Bonittu.

Když jsem jí měla hotovou, dovedla jsem jí na jízdárnu, kde ještě jezdila jedna holčina. Snažila jsem se tam mezi ní opracovat a počkat na Zaru. Ta se přihnala po dvaceti minutách, ve chvíli, kdy ta holka opouštěla jízdárnu.
"Pardon, pardon." omlouvala se a začala zběsile vytahovat skokový materiál. "Měla jsem doma menší nehodu, tak jsem trochu nestíhala."
Jen jsem nad tím mávla rukou a počkala, až všechno vytahá. Taky jsem jí nezapomněla říct o Německu, z čeho měla Zara nefalšovanou radost.

Ještě jsem si několikrát změnila chody a potom už mě Zara začala úkolovat.
Na rozehřátí jsme měly samostatně skočit křížek a bednu. Potom jsme to spojily a když trenérka viděla, že nám to nedělá problém, z křížku udělala kolmák a před něj postavila kavaletu. Potom nám postavila další kolmák na změně směru a tak se nám pomalu začal rýsovat krátký parkur, který skončil na pěti různých skocích. Ty do konce hodiny Zara postupně zvyšovala, takže Bonitta nakonec skákala okolo 110 cm, což byly ZLkové skoky. Měla jsem z tréninku radost a tak jsem si hned běžela připravit Gastona.

S tím to už nebylo tak jednoduchý. Jak byl půlku dne ve výběhu, tak měl opravdu hodně energie a při opracování dělal takové blbosti, že jsem se i já divila, že ještě nejsem na zemi.
V momentě ale, když se začalo skákat, se uklidnil a snažil se. Jediný problém pro něj byla bedna, která mu prostě dneska naháněla hrůzu a on jí odmítal skočit. Nechaly jsme ho proto se Zarou být a skončily.

Po dvou náročných trénincích na rozpálené jízdárně, jsem byla stejně vyřízená jako koně, takže jsem se rozhodla je odměnit sprchou a sebe klidnou chvilkou ve stínu.
Oba dva jsem uvázala venku a začala je sprchovat. Ve chvíli, kdy jsem Gastonovi drhla zadní kopyta, se u mě objevila Hazel. Bez jakéhokoliv pozdravu ke mně přiběhla.
"Hádej, kdo se dneska přijede kouknout na trénink!" vypískla a já jen protočila očima. Bylo na míle daleko jasné, že Will, protože od doby, co jsme se vrátily, nemluvila skoro o ničem jiným.
"Hádám, že Will?" odpověděla jsem bez zájmu a dál čistila kopyta. Teď pro změnu protočila očima Hazel.
"Nojo, já vím, že tě to absolutně nezajímá, ale víš, s kým přijede?"
Zpozorněla jsem. "Né." hned jsem vyhrkla, protože jsem přesně věděla, s kým. Hazel se ušklíbla a přikývla.
"Néé!" vykřikla jsem a odhodila kartáč. Rychle jsem běžela do klubovny s Hazel v závěsu. Podívala jsem se do zrcadla, které viselo nad umyvadlem.

Byla jsem pořád červená z tréninku a moje vlasy vypadaly, jakobych se teď probudila. K tomu jsem na sobě měla volné velké tričko a kraťásky, které pod ním nebyly ani vidět. Třešničku tomu dodávaly špinavé tenisky, které jsem měla už dva roky.

"Takhle mě nemůže vidět." zděsila jsem se a snažila se přečesat si culík. "Vždyť vypadám jak strašidlo.. Sakra Hazel, tos mi to nemohla ráno napsat?" rozčilovala jsem se. Hazel mě jen pobaveně sledovala.
"Vypadáš dobře." uklidňovala mě. "Navíc, já to ráno nevěděla, měl přijet jenom Will." obhajovala se a přitom měla ruce zvednuté do vzduchu, jakoby se vzdávala.

Naposledy jsem se podívala do zrcadla a vyšla zpátky ven.
"Já tě jednou fakt zabiju." zakroutila jsem hlavou, když jsem vycházela, načež se blondýnka jen zasmála.