l i v e (PŘEPIS!)

•1•

Na Vánoce jsem se vždycky budila jako poslední z rodiny, což naštěstí všichni ignorovali. Vstala jsem z postele a podívala se na svůj odraz v zrcadle. Hnědé vlasy mi trčely do všech stran a tmavé kruhy pod očima se nedaly přehlídnout.
Promnula jsem si oči, abych se ujistila, že opravdu vypadám tak špatně a když i potom byl odraz v zrcadle pořád stejný, chňapla jsem po hřebenu a vlasy si zakroutila do drdolu.
V koupelně jsem si opláchla obličej, vyčistila zuby a převlíkla se do velké mikiny a černých legín. Znovu zkontrolovala svůj odraz v zrcadle, který už nebyl tak hrozný a vyšla z pokoje.
Moje kroky směřovaly do kuchyně, kde už to nádherně vonělo.
"Dobré ráno, beruško." usmála se mamka a já nad tím oslovením jen protočila oči. Veděla, že nesnáším, když mě oslovuje dětinskými přezdívkami.
"Dobré ráno." řekla jsem a nalila si do hrníčku připravený čaj.

Babička se na mě jen usmála a pokývla hlavou, protože měla plnou pusu vánočky. Děda seděl hned vedle a četl noviny, za kterými nebyl skoro ani vidět. Na malou vteřinku povykoukl a mrknul.
Naložila jsem si na talíř nějaký cukroví a se vším se vydala do obýváku.
Tam už byla Stephany, moje mladší sestra, a zběsile přepínala kanály. Zamračila jsem se a okřikla jí.
"Nemůžeš to chvíli nechat na jednom programu?" Opravdu mě rozčilovalo, když to někdo dělal. Jen zamručela a pustila ovladač z ruky. Vítězně jsem se usmála a sedla si do křesla.

•

"To je ale počasí" ozvalo se z předsíně. Táta.
Vešel do obýváku a přitom si ze sebe sklepával zbytky sněhu. Měl jediný štěstí, že mamka pořád byla v kuchyni, jinak by ho už hnala.
"Kde jsi byl?" zeptala se Stephany.
"U krmelce, šel jsem brzo ráno, aby mě nepotkalo takový počasí. No měl jsem vyjít ještě dřív." vysvětlil taťka.
"Tati! Říkal jsi, že půjdeš s námi" řekla jsem trochu naštvaně. Chození ke krmelci byla taková naše rodinná tradice. Každý rok jsme se chodili projít do lesa a všude možně rozházeli a pověsili jídlo pro zvířata. Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsme jí porušili.
"Nechtěl jsem vás tahat z postele." pokrčil rameny, ale já jsem věděla, že to není ten důvod. Občas mi totiž přišlo, že jeho oblíbeným koníčkem je právě nás z tý postele tahat. Přeměřila jsem si ho pohledem, ale to už mizel na schodech do patra.
Mávla jsem nad tím rukou a dál už to nerozpitvávala.

Než jsem se nadála, venku se začalo stmívat a k nám domů dorazili poslední hosté, jimiž byli tátovi rodiče.
V tu chvíli jsem usoudila, že je čas se jít převlíct.
V pokoji jsem měla nachystané moje oblíbené černé úzké šaty. Oblékla jsem si je, trochu výrazněji jsem se namalovala a vlasy si natočila.
Všechno jsem stihla akorát, což se nestává, protože když jsem si obouvala lodičky, mamka začala svolávat k večeři.
Ještě jsem se zkontrolovala v zrcadle a seběhla rychle dolů, což mi ale boty s podpatky moc neumožňovaly.

Sedla jsem si na své místo, někdo pronesl přípitek a potom jsme se už konečně pustili do jídla.
Večeře byla vynikající, takže jsme si nakonec všichni přidali. Teda všichni až na Steph. Ta seděla u prázdného talíře a vyčkávala na zvoneček. Sice jí bylo třináct, ale na dárky se znatelně těšila jako malý dítě, což jsme všichni moc dobře věděli, takže se to táta snažil co nejvíc prodlužovat.
Nakonec se ale po dlouhém přemlouvání zvedl a odešel do obýváku, ze kterého se o okamžik později ozvalo cinkání.
V

šichni jsme tedy opustili kuchyň, zapálili prskavky a zazpívali pár koled. Potom jsme se posadili a vyčkávali, až nám moje malá sestra rozdá dárky.

Jakmile byl prostor pod stromečkem prázdný, začali jsme rozbalovat. Začala jsem malými dárky, jako každý rok, takže jsem si velkou krabici, kterou mi Stephka dotlačila jako poslední, nechala nakonec.

"Dělej, tak už to otevři." postrkoval mě pořád děda, který seděl vedle mě. Zakroutila jsem hlavou a s úsměvem si přitáhla krabici.
Roztrhla jsem papír, když v tom mě taťka zarazil.
"Počkej, prvně otevři tohle." otočil se a zpod sedačky vytáhnul malý, obdélníkový předmět. Zmateně jsem se zamračila a vzala si od něj dárek. Byl tvrdý, jakoby ze dřeva, což se vysvětlilo hned po rozbalení.
V rukou jsem držela rámeček s fotkou čistě černého koně. Nechápavě jsem nadzvedla obočí a neż jsem se stihla na cokoliv zeptat, zpod ruky mi vypadla obálka. Rychle jsem jí otevřela a vytřeštila oči.
V rukou jsem právě držela pas koně, který byl na fotce v rámečku. Po přečtení prvních řádků jsem zjistila, že jsem se stala majitelkou šestiletého hřebce, plemene český teplokrevník.
Schovala jsem si obličej do dlaní a pokusila se zastavit slzy štěstí. Už od mala jsem snila o svém vlastním koni a teď jsem ho konečně dostala. Nemohla jsem tomu uvěřit.
"Aah, Rosie, nebréč." slyšela jsem mamku říkat. Odkryla jsem si tvář a objala rodiče.
"Děkuju, děkuju, děkuju!" skoro jsem až zakřičela. Mamka mě pohladila po vlasech a jemně mě odstrčila. Pokývla směrem k nerozbalené krabici. Na pár chvil jsem na ní úplně zapomněla.
Hřbetem ruky jsem si setřela slzy a vrhla se zpátky k poslednímu dárku. Rychle roztrhla papír a otevřela ji.
V krabici jsem našla základní věci na koně, hlavně teda stájový. Bylo mi totiž řečeno, že věci jako sedlo a uzdečku mám již ve stáji.

"Veselé Vánoce!" řekli všichni sborově a já se znovu rozbrečela.