Za sklíčky brýlí ✔

#24

„Opravdu tam musíme?" zeptala jsem se Spencera, když jsem stála u dveří bytu k jednomu z jeho spolužáků.
„Slíbil jsem to, takže jo," odbil mě jednoduše a já si povzdechla.

Nechtělo se mi nikam jít. Po týdnu, kdy jsem většinu svého času trávila mezi lidmi, jsem si chtěla alespoň dneska dopřát odpočinek. Pustit si film, natáhnout si nohy a možná bych i toho Spencera ve své blízkosti vytrpěla. On měl ale jiné plány. Ještě jsem si nestačila ani pořádně sednout na postel a on už rozrazil dveře, které jsem nedovřela, a informoval mě o jeho úžasném plánu, že společně půjdeme k jednomu klukovi, se kterým chodí na matiku. Neměla jsem ani šanci oponovat, jelikož se toho chytla Diana a doslova mě nechala jenom převléct a následně mě vypakovala s pokoje se slovy, že dneska budu u Spencera a že přijde Killian, znovu. Uklidňovala jsem se alespoň tím, že tam nebude moc lidí, určitě to bude jenom takové klidné setkání, kde bude maximálně deset lidí. Spletla jsem se. Už když Spencer otevřel dveře, které se někdo neobtěžoval ani zavřít, tak jsem věděla, že to byl špatný nápad.

Přivřela jsem oči, kdy jsem se ocitla v tom zakouřeném prostředí, otevřít okna pro ně bylo asi moc složité. Ucítila jsem, jak mě někdo chytá za ruku a tak jsem se rychle otočila a viděla Spencera, který se snažil proplést si se mnou prsty. Slabě jsem se usmála a následovala ho, protože se vydal hlouběji do bytu.

Pár lidí jsem poznávala podle obličeje, že jsem snad někdy zahlédla na chodbě, či v okolí školy, ale nikoho známého se kterým bych si dokázala něco říct. Už v té chvíli mi došlo, že dnešní večer budu odkázána na Spencera, od kterého se nebudu moct vzdálit snad ani na krok. K mému převelikému štěstí jsem v davu viděla i tu mnou nemilovanou postavu s dlouhými tmavými vlasy a musela jsem protočit oči nad tím, jak nečekaně se Hanna objevila i tady.

Ucítila jsem, jak se Spencer pustil mé ruky a otočil se ke mně.
„Počkej tady na mě, hned budu zpátky," usmál se na mě a zmizel mezi dveřmi do další místnosti za dalšími lidmi. Zůstala jsem tedy stát sama uprostřed něčeho, co vypadalo jako obývací pokoj. Stála jsem u zdi a sledovala lidi, kteří se okolo bavili, jako by to byl jejich poslední večer a pak jsem tady byla já. Ta, která sem jít ani nechtěla. Ta, která stojí sama v koutě a doufá, že se vrátí ten jediný, jehož jméno zná v nejbližším okruhu asi třiceti metrů.

A tak jsem čekala. Pět, deset minut a nic se nedělo, říkala jsem si, že se možná zakecal, vždyť to se stane každému, ale po dalších patnácti minutách mi to začalo být divné a poprvé jsem se pohnula směrem ke dveřím, za kterými zmizel.

Otevřela jsem je a ocitla se asi ve stejně veliké místnosti, jako jsem byla předtím. Lidí tady sice bylo podstatně méně, ale i tak jsem se musela pořádně rozhlédnout, jestli tady Spencera najdu. Rozešla jsem se mezi lidi s myšlenkou, že jsem ho možná jenom přehlédla, ale to bohužel ne, opravdu tady nebyl. Nedalo se nic dělat a tak jsem se musela uchýlit k jedné věci, kterou jsem doufala, že nebudu muset dělat.

Rozešla jsem se ke skupině, která stála kousek od ostatních a bavila se mezi sebou. Mé přítomnosti si ze začátku nevšimli, dokud jeden nezaregistroval, že vedle nich stojím a čekám, až si mě všimnou.
„Potřebuješ něco?" zeptal se mě nejvyšší z nich a ostatní se zasmáli, jako by to snad byl nějaký povedený vtip.
„Neviděli jste náhodou Spencera?" zeptala jsem se jich, ale až když jsem tu větu dořekla, tak mi došlo, že nejspíše nebudou vědět o koho se jedná a tak jsem začala popisovat, jak vypadá.
„Myslíš Hackera?" tentokrát se mě zeptal druhý kluk a já se jenom zamračila, ale přikývla. Došlo mi, že oba dva myslíme nejspíše stejnou osobu a tak jsem přikývla.
„Asi před deseti minutami šel do támhle té místnosti s Hannou a Scottem," ukázal mi prestem ten nejvyšší a já jenom přikývla na znamení díku a vydala se k těm dveřím. Ani jsem se neobtěžovala klepat a zrovna jsem otevřela dveře.

Naskytl se mi pohled na Spencera, který seděl u stolu a před sebou měl svůj notebook, vedle něj stála z pravé strany Hanna a z levé nějaký kluk, nejspíše zmiňovaný Scott. Zamračila jsem se, nepamatovala jsem si, že by si Spencer bral svůj počítač, tak jak to, že ho má teď tady.
„Ale, podívejme se. Kontrola," pronesla otráveně Hanna a protočila oči. Spencer poprvé od té doby, co jsem otevřela dveře, zvedl pohled od monitoru a překvapeně se na mě podíval. Kluk vedle něj na mě jenom pokýval rukou.
„Pojď dovnitř a zavři, chceš, aby nás snad někdo viděl?" vyštěkl na mě a já za sebou zavřela dveře.
„Modelko, co tady děláš?" zeptal se mě Spencer a já si jenom založila ruce na hrudi.
„Na to jsem se chtěla zeptat vás, co tady děláš," odpověděla jsem mu.
„Jsem tak ráda, že vy dva spolu takto komunikujete, ale Spencer tady má práci, takže pokud bys byla tak zlatá a nechala ho na pokoji, ať může dodělat to, co začal," stiskla jsem zuby k sobě abych Hanně neřekla něco, čeho bych litovala a pořád čekala, až mi Spencer odpoví.
„Modelko, vrať se zpátky mezi lidi, já za chvíli přijdu," doslova mi nařídil Spencer, ale já jenom zakroutila hlavou.
„Vždyť tam nikoho neznám," oponovala jsem.
„Tak se seznam, mě je to jedno," vyštěkla už netrpělivá Hanna. V té chvíli se k naší debatě přidal i Scott.

„Dobře. Ahoj, já jsem Scott a tohle je moje party, takže vidíš, už znáš mně, takže jdi ven a seznamuj se," mávnul na mě z místa, kde stál. Nehnula jsem se, zůstala jsem stát a koukat nevěřícně na tu trojici.

„Tak půjdeš už?" povzdechla si Hanna a já jenom rozhodila ruce.
„Fajn," vyštěkla jsem pro tentokrát já. Podívala jsem se i na Spencera, jestli k tomu něco řekne, ale on se na mě jenom omluvně podíval.
„Počkej venku, já tě pak najdu," řekl mi jenom a vrátil se k tomu, co dělal na počítači.

„To sotva," zamumlala jsem si pro sebe a vyšla z místnosti a nejenom z ní, do pár sekund jsem vycházela i z bytu celkově.

Až když jsem došla, ale před budovu, kde bydlí Spencer, tak mi došlo, že nemám klíče a povzdechla si. Tohle jsem moc nedomyslela. Zanadávala jsem si a chtěla se rozejít k mému bytu, když se za mnou ozval hlas, který mě zastavil.
„Caro?" otočila jsem se a uviděla Roberta v jeho běžeckém oblečení.
„Ahoj," kývla jsem na něj a on si mě pohledem měřil.
„Děje se něco?" zeptal se mě a sundal si sluchátka, které měl položené okolo krku a začal je smotávat.
„Ani nic, jenom nemám klíče a Spencer není doma," pokrčila jsem rameny.
„A kam teď jdeš?" zeptal se mě a já mu pouze řekla, že zpátky k sobě.
„To není dobrý nápad se po městě procházet v tuhle dobu. Nechceš radši počkat na Spencera?" zeptal se mě a já se slabě zasmála.
„A kde asi?"
„U mě," řekl pouze.