Za sklíčky brýlí ✔

#02

Stála jsem na školním pozemku a otáčela se z jedné strany na druhou. Další nevýhoda toho, že nemám sebemenší tušení, kdo ten Spencer je, že nevím, jak vypadá. Bude vypadat jako jeden z těch typických počítačových maniaků s brýlemi, tričky jejichž význam pochopí pouze oni sami a to, co pobraly na inteligenci, ztratili na kráse nebo to bude typ kluka do kterého by si to ani za nic neřekl, protože vypadá naprosto normálně. A proto teď zkoumám pohledem, každého zástupce mužského pohlaví, co okolo mě projde. Člověka by ani nenapadlo, kolik lidí se tady bude vyskytovat o víkendu.

„Nemůžu říct, že by si Killian polepšil, jsi takový průměr," uslyšela jsem hlas za sebou. Nejdříve trochu polekaně jsem se otočila na člověka, co promluvil, ale když mi došel význam jeho slov, tak jsem se urazila.

„Prosím?" založila jsem si ruce na hrudi a prohlédla si toho, kdo mě právě teď urazil. Už ve chvíli, kdy jsem pozorovala jeho ošoupané tenisky, co měl na nohou jsem se cítila nějak zvláštně a byla jsem si jistá, že uraženost to není.

„Udělej si fotku, vydrží to déle," teď jsem měla chuť smazat mu ten jeho arogantní úsměv z tváře.
„Tak to je docela stará hláška, nemyslíš?" založila jsem si ruce na hrudi.
„Ty jsi Diana?" zeptal se mě a ruce si dal do kapes.

Jeho arogantní vystupování mě doráželo, ale zároveň se mi to i tak trochu líbilo. Bylo to zvláštní.
„Diana je v práci, já jsem Cara," podala jsem mu ruku a čekala, že ji přijme. On na ni ale s obočím staženým k sobě koukal a svou mi nepodal.
„Takže ty nejsi ta holka, která chodí s mým bratrancem a tím mi narušuje můj spánek?" povytáhl jedno obočí a já jsem obličej zkřivila znechucením.
„Moc informací," máchla jsem rukou ve vzduchu a otřásla si při představě, kterou mi právě teď nasadil do hlavy.

Když uviděl moji reakci na jeho výrok, vypadal vyloženě pobaveně.
„Jsem její spolubydlící. A i když jsem ráda, že jsem tě teď pobavila, tak bych ráda dostala to, pro co jsem přišla, abych mohla zase jít."
„Proč tak zhurta? Ještě jsem se ani nepředstavil," udělal ke mně krok blíž a poupravil si své černé brýle na nose.
„Vím, jak se jmenuješ, všichni to vědí," natáhla jsem k němu ruku a odkašlala jsem si. Přiblížil se ke mně pouze o jeden krok, ale i tak jsem pocítila vysoký nárůst nervozity.
„Dáš mi tedy ty odpovědi?" s úsměvem, který by mohl zabíjet si sáhl do zadní kapsy kalhot a vytáhl flashku. Natáhla jsem se pro ni, ale když už jsem ji skoro držela, tak pohnul rukou dozadu a znemožnil mi tak přístup k ní.

„Ne tak rychle. Co za to?" s nataženou rukou jsem se snažila zpracovat jeho slova a vymyslet nějakou úctyhodnou odpověď.
„Domluv si to s Dianou, já jsem tady pouze kvůli tomu, abych od tebe převzala otázky," znovu jsem natáhla ruku a doufala, že tentokrát si tu flashku od něho vezmu, ale znovu rukou cukl dozadu a já na ni nedosáhla.

„Na tohle nemám čas, tak mi dej ty odpovědi, já si půjdu po svých a s Dianou se domluvíš potom," začínala jsem být netrpělivá, protože mě jeho přítomnost opravu nepředstavitelně znervózňovala a chtěla jsem se toho pocitu co nejrychleji zbavit.

Nejdříve vypadal, jako by na to nechtěl ani reagovat, potom se ale znovu usmál jedním koutkem úst a flashku mi hodil. Chytla jsem ji do rukou a zamračila se nad jeho změnou názoru.
„Ještě se uvidíme, Caro," dal důraz na mé jméno a s kývnutím hlavy se odebral pryč, směrem na parkoviště. Překvapeně jsem zůstala stát na místě a sledovala jeho vzdalující se záda.

Vzdal to rychle a to mě děsilo. Když jsem se vzpamatovala z toho menšího šoku, který následoval po jeho změně názoru, tak jsem si flashku schovala do kapsy od kalhot a vydala se směrem, kde se nacházely koleje.

***

Když se večer vrátila Diana na pokoj, tak jsem ještě pořád nemohla Spencera dostat z hlavy. Radostně se na mě usmála, když si všimla, co jsem přinesla a skoro se mi vrhla okolo krku. Včas jsem ji ale zarazila a znovu se posadila ke stolu u kterého jsem seděla už ve chvíli kdy přišla.

„Nedělal problémy?" zeptala se mě a položila svou tašku na postel, takže když mluvila, stála ke mně zády.
„Měl by?" zeptala jsem se jí a ona se ke mně otočila.
„Killian říká, že je s ním těžké pořízení," pokrčila rameny.
„V pohodě, jenom chtěl něco na oplátku, tak jsem mu řekla, ať se domluví s tebou," řekla jsem a znovu se otočila k papírům, které jsem měla položené na stole. Žádnou odpověď jsem od ní už nedostala, neřešila jsem to, byla jsem ráda, že dnešek už skončil a při nejlepším Spencera už nikdy neuvidím.

Kdybych jenom věděla, co si Spencer bude přát na oplátku.

Vím, že jsem novou kapitolu slíbila už na začátku týdne. Mohla bych říct, že jelikož se nám známky uzavíraly až tento týden, tak jsem se učila, ale nebudu lhát. Poslední písemku jsem psala už v pondělí a od té doby jsem nebyla schopná napsat ani jednu jedinou čárku a místo toho jsem dělala, cokoliv jiného.

Navíc mi kamarádka ukázala musical.ly (Sinna byla prostě v době kamenné a tuto aplikaci neznala), takže jsem většinu času snažila přijít na to, jak tato aplikace funguje.

Přidám se ale k té skupině, která slibuje polepšení přes prázdniny a doufám tedy, že alespoň přes ty dva měsíce budu mít čas a chuť na psaní.

Budu ráda za každý komentář a vote. :)

-TheSinna <3