Za sklíčky brýlí ✔

#06

Po tom, co jsem se vzpamatovala z jeho poznámky, tak jsem protočila oči. Spencer se na mě usmíval a nevypadalo to, že by měl v plánu přestat. Ještě jednou jsem se podívala na telefon a pak ho pohodila na gauč, jemněji sice než Spencer ten svůj proti zdi, ale pořád hezky poskočil na polstrování.

„Tak mi pověz něco o sobě," naklonil hlavu trochu na stranu a usrkl si ze skleničky. Znovu jsem protočila oči a začala pomalu věřit tomu, že mi to tak zůstane, protože jsem počítala s tím, že v jeho přítomnosti je protočím ještě mnohokrát.

„Co krásného bys chtěl vědět," napila jsem se a trochu se k němu naklonila. Koutek úst se mu pozvedl a v očích, které byly skryté za sklíčka brýlí, se mu odráželo slabé světlo.

„Třeba chci více poznat člověka, se kterým budu trávit večer v divočině," jeho poznámka mě rozesmála a šlo vidět, že ho můj smích potěšil. Pomalu mu z tváře opadal ten úšklebek, který mě přiváděl k šílenství, ale zase ho vystřídával vřelý úsměv, který mě pomalu ale jistě dostával do kolen.

„To si chceš zahrát dvacet otázek?" z mé strany to měla být pouze vtipná hláška z každé romantické knihy, ale jemu se tento nápad očividně líbil.
„Konečně máš nějaký dobrý nápad," divila jsem se, že to ještě šlo a jeho úsměv se rozšířil. Trochu se mu tím přivřely oči a přes jeho brýle to v tu chvíli vypadalo neskutečně roztomile.

„Tak to se nestane," zkazila jsem ho radost a on se v tu chvíli zatvářil, jako bych mu vzala jeho oblíbenou hračku.
„To mi přece nemůžeš udělat. Vždyť já prahnu po tom, abych zjistil jaká je tvá oblíbená barva, tvé oblíbené jídlo a možná bych z tebe dostal i kluka se kterým sis dala první pusu," to že se naladil na mou vlnu mě rozesmálo a potěšilo zároveň.
„Tak to se omlouvám," pokoušela jsem se o smutný pohled, ale ať jsem se snažila sebevíc, nepovedl se mi.

„Dobře, když se do toho nemáš, tak já začnu," položil sklenici na stolek a postavil se. Nejprve jsem na něj koukala se směsicí pobavení a zmatení, pak jsem se ale opřela na židli a čekala, co se z jeho hereckého představení vyklube.

„Jmenuji se Spencer. Jedináček, narozen v červenci. Bydlel jsem s rodiči v Sydney, ale pak jsme se přestěhovali do Melbourne. Mého bratrance už si poznala, ujišťuji tě on je ten jediný, za kterého se nestydím. Podle toho jestli mě nenechá právě někde v divočině. Do toho blázince, do kterého ses přihlásila i ty, chodím dva roky, chodím, spíše se tam někdy objevím. Budu skromný a řeknu o sobě, že jsem počítačový mág, dostanu ti cokoliv odkudkoliv. Teď ty," roztáhl ruce a uklonil se.

„Oblíbená barva, oblíbené jídlo, první pusa, nic? To je zklamání. Ty nejdůležitější informace si zapomněl," zakroutila jsem zklamaně hlavou.
„Omlouvám se. Fialová, oblíbené jídlo nemám a Lili Omar, dcera našich sousedů," napravil svou chybu a doplnil svůj výklad.
„Dobře, teď už je to kompletní," posadil se na židli a s úsměvem se natáhl pro sklenici.

Opřela jsem si nohy o stůl a prsty jsem začala bubnovat do kolenou. Spencer sedel na židli a nepřestával se na mě dívat. Usmíval se a v prstech točil poloprázdnou sklenici, znervózňovalo mě to.
„Tak a teď ty," pobídl mě a já si zamyšleně položila ukazováček pravé ruky na bradu.
„Modrá, těstoviny a Daniel Rossi, kamarád ze školky," vědoucně jsem se na něj usmála a čekala, kdy zpustí.
„To není fér, já ti tady dal skoro podrobný životopis a ty mi tady řekneš jenom tyto tři blbé věci," rozhodil ruce na znamení nespokojenosti, avšak pořád se usmíval. Začala jsem si říkat, jestli se někdy usmívat přestane, protože to začalo být už trochu děsivé.

„Já jsem nechtěla tvůj životopis, mně taky stačilo, abys mi odpověděl na ty tři otázky," mrkla jsem na něj a dopila jsem obsah skleničky. Naklonila jsem se a položila ji na stůl. Ve chvíli, kdy sklo dopadlo na dřevěný stůl, tak se Spencer natahoval pro láhev a doléval mi. Zbytečně jsem protestovala, že mi stačí a že jsem měla víc než on, protože já před tím trochu pila s Dianou a Killianem.

Když mi dolil sklenici, tak zůstal nakloněný ke mně. Trochu jsem přimhouřila oči a čekala, co bude dělat. Zůstal opřený o kolena a nepřestával se na mě dívat.
„Modelko, řekni mi svůj příběh," prosil mě.
„Někdy jindy," zakroutila jsem hlavou.
„Opravdu si myslíš, že se z toho tak lehce vykroutíš?" zeptal se mě a i s židlí se posunul blíž ke mně. Pouze jsem k němu otočila hlavu a zkousla si spodní ret v naznačení, že přemýšlím.
„Myslím, že ano," řekla jsem jednoduše a byla zvědavá na jeho reakci. On však mou odpověď přeslech, protože se fascinovaně díval na mé rty.
„Spencere?" Snažila jsem se upoutat jeho pozornost, což se mi nejspíše povedlo, protože pravou rukou mi položil na tvář a naklonil se ke mně. Zmateně jsem otevřela ústa, avšak než jsem stačila něco říct, tak mě políbil na rty.