Za sklíčky brýlí ✔

#04

V autě zavládlo ticho. Spencer řídil, takže celá jeho pozornost se přesunula na silnici před ním. Já jsem zůstala otočená čelem k okýnku, a co dělají ti dva vzadu, jsem radši ani nechtěla vědět. Byla jsem myšlenkami jinde, když jsem si všimla, že jsme vyjeli mimo město a míříme po prázdné silnici dál a dál od města.

„Kam to jedeme?" zeptala jsem se a otočila se dozadu na Dianu, která pouze s vědoucím úsměvem pokrčila rameny.
„Tohle není sranda," pokračovala jsem, když se mi odpovědi nedostalo od nikoho z celého osazenstva.

Naštvaně jsem si založila ruce na hrudi a podívala se na cestu před sebou. Cestu pomalu zahalovala tma a oproti nám nejelo žádné auto. Okolní cesty jsem projeté neměla, takže jsem nemohla ani typovat kam míříme. Ve chvíli, ale kdy Spencer zahnul na polní cestu, tak mi bylo jasné, že i kdybych zdejší cesty znala, tak by mi to bylo k ničemu.

„Neříkala jsi, že jedeme do klubu?" nenamáhala jsem se s otáčením na Dianu.
„Změna plánu," řekla pouze a dokázala jsem si představit, jak ji ten její úsměv z tváře nezmizel. Mohla jsem pouze naštvaně tisknout zuby k sobě. Ona sama se semnou ještě hádala o oblečení a nebyla mi schopná říct, že se plány změnily a teď míříme do neznáma s těmito dvěma exoty.

Auto začalo zpomalovat a na obzoru byla pouze jedna malá, dřevěná chatka. Auto zastavilo. Zamračila jsem se a otočila se tentokrát na Spencera s otázkou v očích. Nečekala jsem nic jiného než jeho oblíbený úšklebek, takže jsem se od něj znovu odvrátila a následovala Killiana s Dianou, kteří vystoupili z auta a přešli ke kufru.

Otevřela jsem dveře a zadívala se na tu malou chatičku vedle lesa. Už zvenčí šlo poznat, že nebude mít více než jednu místnost a pochybuji, že se tam nachází záchod. To celé mě překvapilo a i trochu vyděsilo.

„Modelko, vím, že ta chata je pěkná, ale tak upřeně na ni koukat nemusíš. Začínám žárlit," ozval se Spencer z až nepříjemné blízkosti. Trochu jsem se ošila a odstoupila od něj na krok.
„Přestaň mi narušovat osobní prostor," natáhla jsem ruce před sebe, jako by mu měly zabránit se ke mně přiblížit.
„Jak myslíš, modelko," pokrčil rameny a vydal se k chatce.
„Co to máš s tou modelkou?" zavolala jsem za ním, ale odpovědi se mi nedostalo.

Když jsem vešla do chatky tak se mi potvrdilo, že opravdu nebyla větší než jedna místnost.
„Co tady budeme dělat?" zeptala jsem se, nejprve mě zaráželo, že se vlastně v Austrálii nacházejí takové opuštěné chatky u lesa.
„Oslavovat," řekl Killian, když z kufru vytáhl dvě flašky alkoholu, jejichž název jsem neznala.
„To jistě," zamumlala jsem si pro sebe a otočila se k němu zády, abych si pořádně prohlédla vnitřek chatky.
„Snad nemáš strach?" postavil se vedle mě Spencer. Jako odpověď jsem udělala zvuk podobný ufrknutí a odstoupila od něj. K mému štěstí v té chvíli vešla Diana a postavila se mezi nás.
„Užijeme si to," objala mě okolo ramen a mě nezbývalo nic jiného než se na ni povzbudivě usmát, i když jsem tomu nevěřila.

***

Seděla jsem na židli a nohy jsem měla opřené o stolík před sebou. Killian a Diana obsadili gauč a Spencer si nečekaně zabral místo na židli vedle mě. Zrovna jsem se smála jedné historce, kterou vyprávěl Killian. K mému štěstí patřil mezi ten typ lidí, co se dokázal bavit s kýmkoliv o čemkoliv a měl v zásobě kupu vtipných historek, kterými nás bavil. Na rozdíl od Spencera, který prohodil sem tam nějaké slovo, alkoholu se nedotkl a neustále odbíhal ven si vyřizovat telefony.

Když už to tak udělal po několikáté, tak to Killiana už naštvalo a rozhodl se mu něco říct. Proto ve chvíli, kdy vešel Spencer zpátky od místnosti, přestal se smát a nasadil neutrální výraz.
„Teď opravdu lituji, že je tady signál. Nemůžeš ten telefon vypnout ani na jeden blbý den," řekl a v tu chvíli se ovzduší v místnosti změnilo, už nepanovalo takové to přátelské a uvolněné. Jako by se do něj vkradla nepříjemná mračna před bouřkou.

„Je to moje práce," pokrčil rameny Spencer, jako by se nechtěl hádat a posadil se na židli.
„To není práce. To je přivýdělek, který by měl mít teď pauzu, protože je po zkouškovém," pokračoval Killian a já se v tu chvíli začala cítit více než nepříjemně. Nikdo nechce být uprostřed cizí hádky.

Spencer to nejspíše vycítil a proto to chtěl ukončit.
„Teď to nebudeme řešit," mávl rukou a znovu se nadechoval se slabým úsměvem, jako by se chystal změnit téma. To se ale Killianovi nejspíše nelíbilo.

„Ne, budeme to řešit teď," opřel si lokty o kolena a naklonil se blíže k nám.
„Zlato, já bych to teď nechala být," snažila se do toho nenápadně vložit Diana, protože i jí byla tato situace nepříjemná.
„Ty to nechápeš. Je to tak pořád. Říkal jsem si jo, je období zkoušek teď mu všichni budou volat, ale pak mu dají pokoj. Podívej se ale na to. Neustále je na mobilu. Vzal jsem ho sem, abychom si užili trochu klidu a zapomněli na celou školu, ale jemu pořád někdo volá," stál si za svým.
„Nezdá se ti, že to tak trochu přeháníš?" zapojila jsem se do toho už i já. To Killiana asi překvapilo ze všeho nejvíce a zůstal na mě jenom s otevřenou pusou koukat.

Nikdo nic neřekl. Koukali jsme jeden na druhého a ani jeden z nás si nedovolil nic říct. Ani jeden z nás nevěděl, co říct. Ticho nakonec přerušilo vyzvánění mobil. Killian se naštvaně zvedl a opustil chatku. Spencer zůstal hledět do země a mobil nechal vyzvánět.
„Jdu za ním," řekla Diana a zvedla se.

A tak jsme v chatce zůstali jenom já a Spencer.