Za sklíčky brýlí ✔

#05

,,Tak tohle bylo," promluvila jsem po chvíli. Spencer pouze přitakal.
„To je vždy takový?" pokračovala jsem.
„Jo," pokrčil rameny a opřel se lokty o kolena. Tvář si promnul rukama a nakonec si podepřel bradu.

Zůstala jsem koukat na jedno místo mezi parketami a uvažovala, co mám říct. Asi jsem přemýšlela moc dlouho, protože se Spencer zvedl a přešel ke dveřím.
„Jdeš za ním?" zeptala jsem se na zbytečnou otázku, ale stejně mi to nedalo. Pouze přikývl a odešel z místnosti.

Ocitla jsem se tedy sama. Nevydržela jsem to dlouho, a proto jsem se vydala ven za ostatními. Už ale ve dveřích jsem se srazila se Spencerem, který měl ve tváři poměrně zděšený pohled a když mě obešel a začal pohledem skenovat každý milimetr chaty, tak jsem znejistěla ještě víc.
„Co hledáš?" zeptala jsem se ho. Nejprve zakroutil hlavou, jako by mi nechtěl odpovědět, pak se ke mně ale otočil a s nadějí se mě zeptal.
„Kde jsou klíče od auta?" zamračila jsem se a přešla ke stolu, na kterém byly prázdné sklenice, můj mobil a měl na něm být i klíče, když ale nebyly na svém místě, tak jsem zkoprněla.

„Nejsou tady," zašeptala jsem sama pro sebe a bez toho abych to znovu zopakovala jsem přešla k otevřeným dveřím. Snažila jsem se rozmrkat oči, aby si zvykly na tmu, která mě z ničeho nic obklopila, slabé světlo, které vycházelo zpoza mých zad, mi nijak nepomohlo. Přimhouřila jsem oči a podívala se na místo, kde mělo být naše auto, ale ať jsem se snažila sebevíc, neviděla jsem ho.

„Spencere? Zdá se mi to nebo je naše auto pryč?" bála jsem se odpovědi a Spencer, který ke mně přistoupil s mobilem v ruce, mi moc na klidu nepřidal. Sešla jsem dva schodky z verandy a přešla k místu, kde mělo auto stát.

Opravdu tam nebylo. Spencer za mou zanadával a dal si mobil od ucha pryč.
„Ten zpropadený," z hrdla se mu vydralo něco podobného zavrčení.
„Oni odjeli? Jako opravdu?" zeptala jsem se ho, když jsem se vrátila zpátky k verandě. Rukou si projel vlasy a s nadáváním vešel dovnitř.

Zakroutila jsem hlavou a šla za ním. Nemohla jsem tomu uvěřit, opravdu by nás tady nechali? Jenom tak? A jak to, že jsme neslyšeli startování auta? Spencer přecházel z jedné strany místnosti na druhou a mobil si neustále přikládal k uchu, nejspíše se pokoušel jednomu z nich dovolat, ale ani jeden to nebral. Následovala jsem jeho příkladu a ze stolu si vzala mobil. Vytočila jsem číslo Diany a mobil si přiložila k uchu.

Pípání značilo vyzvánění, ale člověk na druhé straně si nedělal žádné starosti s tím, že by mi hovor přijal. Nakonec to skončilo ve hlasové schránce a já poraženecky spustila ruku s mobilem v ruce k boku. Spencer to ale nevzdával, neustále číslo vytáčel a mobil si přikládal k uchu. Už teď to číslo muselo mít minimálně dvě desítky nepřijatých hovorů.

„Já se na to můžu," naštval se a mobil hodil o zeď. Zůstala jsem jenom koukat nad ten jeho výlev zlosti, on však frustrovaně si projel rukama vlasy a zatahal si za jejich konečky. Když si uvědomil, co udělat, tak si klekl k rozbitému mobilu a pokoušel se ho dát dohromady.

„To už nespravíš," zkonstatovala jsem zjevný fakt a posadila se na židli, na které jsem seděla celý večer.
„Jak nás mohli nechat uprostřed ničeho?" rozhodila jsem ruce, abych dala ještě větší důraz na svá slova. Spener pouze pokrčil rameny a posadil se vedle mě.

„Co teď?" zeptala jsem ho.
„Díky mému úžasnému výlevu vzteku teď nemůžu nikomu zavolat, takže buď zkusíš někomu zavolat ty anebo tady budeme čekat do rána a doufat, že se umoudří a přijedou pro nás," promnul si tvář a začal poklepávat pravou nohou. Kývla jsem hlavou a odemkla mobil. Projížděla jsem přes své kontakty a přemýšlela, komu bych mohla zavolat. Bohužel jsem právě teď neměla v zásobě nikoho, komu bych mohla zavolat a tak jsem mobil předala Spencerovi, který se na mě zmateně podíval.

„Jsem chytrý, ale tak chytrý abych si pamatoval všechna čísla, co mám v mobilu, opravdu nejsem," protočil oči a já v tu chvíli měla strašnou chuť mu šlápnout na nohu.
„Tak co budeme dělat?"
„Myslím, že poruším své pravidlo, že nepiju," do ruky si vzal plnou láhev alkoholu, kterou jsme nestihli ještě otevřít. Nezmohla jsem se na odpověď a jenom jsem zakroutila hlavou.

Spencer otevřel láhev a podal mou a novou sklenici.
„Na zdraví," podal mi naplněnou sklenici a mě nezbývalo nic jiného než ji přijmout.
„Víš na, co se těším? Na noc. Nemáme totiž nic, spacáky a ani deku," mrkl na mě ve chvíli, kdy jsem pila a mě nezbylo nic jiného než se zakuckat.