Harley Quinn se živila jako psychiatr. Byla nezávislá, krásná a muži ji padali k nohám. Jako úspěšná žena ve svém oboru dostala na starosti Jokera. Jenže místo toho, aby se dostala pod kůži ona jemu, dostal se pod kůži on ji a lapil ji do svých spár...
Dostali jsme se přes stráže které v tu dobu buď hrály karty nebo si slintali do ruky a nechali si zdát ty nejšílenější sny v jejich myslích. Ti, kteří se snažili zareagovat a spustit alarm skončili buď s kulkou v hrudi nebo omámení obličejem k zemi. "Hezky spinkej" poplácala jsem jednoho po tváři. "Pojď a nezdržuj." Zamával Joker a naznačil, abych ho spolu s ostatními následovala.
Finální chodba kterou se snažili všichni protlačit byla úzká, avšak postupně se rozšiřovala. Na jejím konci se před námi objevila místnost s menší budkou ve které měla sedět ochranka. Z onoho místa také vedly dvoje dveře. Krysa se rozhlédnul a vytáhnul z kapsy zmuchlaný papírek do kterého se zahleděl. "Tudy." Ukázal ukazováčkem na dveře, po jeho pravici. Vysoké a celé z oceli. Jen co se jich dotkl, podivně zaskřípaly a já se snažila ten hnusný tón utlumit prsty které jsem si narvala do uší. Tenhle zvuk mi fakt nedělá dobře! Během chvilky se otevřely dokořán a my mohli jeden po druhém vstoupit. Následovala další místnost, ovšem tato ve svém nitru ukrývala něco, v co jsem nedoufala. Vše tu vypadalo tak... Nudně a depresivně. Prázdné šedivé stěny vyplňovala malá obdélníková okna vysoko u stropu s mřížemi. Uprostřed ní však byla prosklená cela. "Páni, kdo to je?" Zírala jsem na postavu, zatímco jsem přistupovala blíže a čekala tak, kdy sebou vlastní neopatrností švihnu o zem. Joker mě po chvíli lehce svým tělem ťuknul do ramene, jako kdybych mu překážela v cestě. "Už jsem myslela, že nedorazíte." Vypadlo až podezřele klidně, přesto překvapeně z rudovlasé ženy. Její kůže měla zelený nádech a několik míst na těle měla pokrytý malými stonky a lístky. "Sliby držím, to snad dobře víš." Ukázal na ostatní a vydal příkaz aby začali pracovat na otevření cely. Netuším proč ale ten moment mi přišel jako celá věčnost. Jeden na druhého podivně civěli, zatímco já stála na tom samém místě, mlčky opodál jako tvrdé Y a páté kolo u vozu. Jsem snad vzduch? Zírá se na ní jak na svatý obrázek v mé přítomnosti. To jako vážně? "Tvá nová přítelkyně?" Otočila zrak směrem k mé osobě. Úsměv se mi jak mávnutím kouzelného proutku rozšířil od ucha k uchu a rukou jsem zběsile zamávala jejím směrem. Dost trapně.
V tom už měla vypálenou díru v cele která ji umožnila během několika dalších vteřin vystoupit ladně ven. "Harley, tohle je Poison Ivy" představil mi jí Joker. Při zamyšlení mi došlo, že jsem to jméno již samozřejmě slyšela a nejednou. Avšak nikdy nebyla možnost, vidět se s ní osobně. Poison Ivy aka Pamela L. Isley byla dříve uznávanou botaničkou, ovšem i ona se udajne stala milenkou a obětí zločince který ji lapil do svých sítí a přiměl k něčemu, co by za normálních okolností neudělala. Ukradla artefakt který byl ve skutečnosti starobylou bylinou kterou se měla přiotrávit. Místo toho ale, aby ji ublížila, ji naopak cosi darovala. Získala nezvyklé schopnosti Matky přírody a imunitu vůči všem jedům i nemocem. Stala se tak jedinečným exemplářem coby Poison Ivy.
"Harley, hm?" Sjela mě následně pohledem a já netušila, jak v tu chvíli vlastně zareagovat. Usmát se nebo dělat vážnou? Rozhodně Usmát! "Ano, těší mě. Určitě si budeme rozumět." Má dlaň si to vodorovně namířila k ní a s tupým úsměvem na tváři jsem očekávala na zpětnou reakci. Ta přišla opravdu rychle, spolu se studenou sprchou. "Jo, to určitě." Dodala suše s dávkou ironie a svůj pohled natočila opět směrem k Jokerovi. Ten se jen pousmál a začal se věnovat své "nové" kamarádce se kterou kráčel kamsi pryč. Co to sakra mělo být? To určitě? No... Tohle... Trvalo mi pár minut, než jsem se z toho vzpamatovala. "Nechceš..." Snažil se Krysa o komunikaci. "Ne! Nechci. Ticho." Odsekla jsem ho dříve, než cokoliv stačil dalšího říct.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Mezitím co společně kráčeli dál, já je probodla nejméně ve své mysli stokrát a představovala si, jake by to bylo, kdybych jejich hlavičkami prohnala kulku. Má iluze se však během chvíle vytratila. "Jdeš nebo tam budeš stát?" Přerušil mě v mém snění a konečně si všimnul mé osoby. Nabádal mě, tak jako několik opozdilců k tomu, abych se k nim připojila. Byl totiž čas zmizet. "Ovšem." Vykročila jsem vpřed v domnění že jsem úspěšně zakryla negativní vlnu emocí.
