#9 Útěk

1.4K 115 1
                                    

Mým tělem projel mráz, držel mě za ruku a táhl za sebou abych se mu náhodou neztratila z dohledu. Ani nevím zda to byla radost či strach co ve mě v tu chvíli překypoval více. Vše ostatní mi tak nějak unikalo, mé oči totiž útočily jen na jeho tělo a pohyby. Sama sebe jsem lapila do velmi zvláštní pasti ze které už nebylo úniku.
"Jokere." ozvalo se za mými zády chraplavým a hrubým hlasem. Batman. Totálně zničenou, unavenou a zmatenou upoutal mou pozornost čehož si Joker všiml a přitisknoul mě k sobě tak silně až bylo cítit, jak v něm protéká hněv. Jeho hruď byla na těsno opřená o má záda a já čekala kdy to vzdám a vyčerpáním upadnu na tu hnusnou, špinavou podlahu kterou snad nikdo už sto let nevytíral. "Podívejme se, kdo pak nás tu navštívil." ukázal na Batmana rukou a mě snad v tu chvíli využíval jako štít. "Pusť ji Jokere." nakázal mu a bylo jasné že tou osobou myslí mě. "Ani mě nehne." dodal posměšně "Ta je totiž moje." a přičichnul si k mým světlým vlasům které by potřebovaly pořádnou péči protože tak nějak začaly podivně vypadat.

"Pojď se mnou. Vše bude dobré. Dáme to do pořádku." podal mi Batman dlaň. Bylo na tuty jasné, co bude následovat, jakmile bych to udělala. Zavřeli by mě a už nikdy nepustili. Jak by chtěl jinak dát do pořádku dvě vraždy které jsem spáchala? Cuklo mi v zápěstí které se k němu podivně začalo přibližovat. Tenhle akt se nedal nijak obhájit, prostě to přišlo a já to nedokázala nijak ovlivnit. Pak ale přišla rána do hlavy. Přesněji do spánkové části a já bezvládně ulehla na zem se kterou jsem se mohla seznámit. Spadla jsem na ni jak pytel brambor a přestala vnímat, co se kolem děje.

Probral mě až studený čumák a olizování mého obličeje. Seděla jsem jako spolujezdec v autě které jsem ukradla Bobovi, na klíně mi seděl jeho pes a řidič nebyl nikdo jiný než Joker. Jednu ulici jsme míjeli za druhou a já pocítila bolest kterou mi způsobila rána. "Promiň ale jinak to nešlo." omluvil se mi ale vypadal tak zvláštně. Naštvaně a jeho pohled na mě byl děsivý. "Ještě si budeme muset promluvit." ukázal ukazováček jako kdybych něco provedla. Jazykem si přejel po spodním rtu a volantem zatočil tak prudce až se mé rameno prudce střetlo s dveřmi jelikož v tom zmatku nebylo možné se včas něčeho chytit a nebyla jsem hlavně připoutaná. Tuhle část jsem ale rychle napravila. "Promluvit? O čem?" nechápavě ze mě vylétlo. "Jsi rozpolcená. Budeme to muset napravit. Měla si v plánu s Batmanem odejít a nechat mě samotného, hm?" v tu chvíli mi to došlo a já se zalekla toho, co přesně chce dělat a jak mě chce napravit. "Já..." "Nic neříkej! Musíme z tebe dostat vše, co by tě mohlo ovlivňovat." dopověděl a já netušila, co mu na to říct. Zlobí se, to bylo jasné. Co se mnou ale chce dělat? Musela jsem nad tím přemýšlet. "Co chceš se mnou dělat?" natočila jsem se k němu tak aby věděl že se nebojím i když pravda byla ve skutečnosti jiná. "Uvidíš. Staneš se skutečnou Harley Quinn! Bolest, strach a minulost musí pryč." dodal a díval se pečlivě na budovy které se pomalu měnily. Z obřích, udržovaných a lesknoucích se panoramat Gothamu se postupně stávalo smetiště a páchnoucí stoky. Projely jsme nad celé město a skončili v jeho temných koutech. Tam se nedalo čekat nic dobrého ani příjemného. Stoupenci všech zločinců se scházeli na těchto místech, dealeři zde schovávali zboží a ani ochranné složky města se sem neodvážily vykročit. Nikdy jsem tu nebyla a věděla jsem přesně proč. Až do té chvíle. Vlastně jsem neměla ani na výběr.

"Já jsem Harley Quinn." řekla jsem nahlas uraženě a snad i hrdě. Jakmile zaparkoval, vytáhl mě z auta a silně mi stiskl paži. "Ne, nejsi. Teprve budeš." přejel mi prstem po rtech a předal mě do péče svým lidem kteří už na něj poslušně čekali a oslavovali jeho příchod. Co ale vlastně čeká mě?

Joker & HarleyKde žijí příběhy. Začni objevovat