KIDS• Avengers (Kate3)

16. Iron man, Lhář a Otec

***

Venku bylo výjimečně hnusně, už dlouho jsem nezažila pršící vločky, hmotu na hranici kapalného a pevného skupenství, která se těsně před nárazem do vás rozpustí, takže jste hned celí promoklí. Rychlým krokem jsem došla ke vchodu do metra, kde jsem utratila velkou část svého kapesné a usadila se v poloprázdném vagónu metra.

Sice bylo osm ráno a já se tak ocitla v dopravní špičce, kdy normálně bývá metro vyplněno do posledního centimetru, tento vagón byl téměř prázdný. Zdálo se mi to trochu zvláštní, ale proč by se to nemohlo stát? Existuje pro to určitě řada logických vysvětlení a já jsem jenom zbytečně paranoidní.

Přehodila jsem si kapuci přes hlavu, snad aby mě ti tři lidé na druhé straně prostoru nerušili, a na moment si dovolila vypnout. Není tu žádný SHIELD, žádná Aliance, žádné hlasy ani slídilové. Prostě jenom já a metro.

V Miami, kde jsem žila předtím, bylo taky metro, nebo aspoň něco podobného. Zatímco tady jezdí vlaky pouze v podzemí, na Floridě svištěly i desítky metrů nad povrchem, jako v nějakém futuristickém městě. Vzpomínám si, že jsem jednou přejela zastávku a probudila se na oslintaném skle vedle paní, která spala s otevřenýma očima. Tehdy jsem to považovala za skvělou historku, ale v porovnání s tím, co zažívám teď, se to vůbec nedá srovnat. Schrupnutí ve vlaku versus celá ta akce na ostrově? Věci se mění.

Zastavili jsme na další stanici a dovnitř toho vzácně prázdného vagónu se nahrnulo pět nevítaných cestujících. Všichni byli obyčejní a hned jsem na jejich přítomnost zapomněla, tedy až na jednu výjimku. Nastoupil také jeden muž, který se od ostatních záhadně lišil. A k mé permanentní smůle si sedl přímo naproti mně. Povzdechla jsem si a opřela se týlem o sklo za mnou.

On si sedl a bez sebemenšího zájmu na mě koukl. Opětovala jsem mu pohled s tím, že ho určitě dlouhým civěním odradím a on si bude hledět svého, ale nestalo se. Oční kontakt se prohloubil a ani jeden nechtěl uhnout. Bylo to nejen trapné, ale taky až bolestně nepříjemné. Bála jsem se mrknout, abych ho už jen z principu nenechala vyhrát. A tak jsme na sebe civěli, zlato proti kobaltu. Dva idioti ve vlaku, dva tvrdohlaví párci a egoisti.

Cítila jsem, jak mi oko poskočilo nepohodlím, a už mi přišlo na mysl, že bych mohla být ta moudřejší a stáhnout pohled k zemi. Když v tom mi v hlavě luplo. Jakoby někdo zatřásl s makovicí a všechna zrnka, všechny mé vzpomínky a představy, se zamíchaly do sebe.

Hlava se mi roztočila pod tím náporem a mé tělo se nebezpečně předklonilo, ruce, jako by nevěděly, co udělat, aby zabránily pádu. Co jsem tedy mohla dělat? Prostě jsem padala. Jenže jsem nedopadla, čísi ruce mě chytily za ramena a vrátily na sedadlo. Zaslechla jsem taky nějaký hlas, ale bylo to jako pod vodou, nerozuměla jsem ani slovo. A že bych se na dotyčného podívala, nepřicházelo v úvahu už vůbec. Dávno jsem v metru nebyla.

Stála jsem bosá v mokré trávě. Byl to nějaký park, protože jsem periferně zahlédla cestičku. Přála jsem si trochu se porozhlédnout, zjistit, kde jsem, co se děje a jak jsem se sem vůbec dostala, ale něco mi bránilo. Mohla jsem vidět jenom ten kousek, na který jsem přímo soustředila svůj zrak, vše okolo bylo rozostřeno. Navíc posunovat oči bylo tak těžké, že jsem to po pár pokusech vzdala.

Ve vzduchu se vznášela vůně mokré hlíny a přicházející bouřky. Zahřmění v dáli mě nepřekvapilo. Posunula jsem nohou pár centimetrů dopředu, jako bych chtěla někam jít, když se celý prostor zavlnil a mé tělo vymrštil v saltu vzhůru. Chvilkami jsem měla před očima tmu, momenty záblesky okolí. Bylo to bláznivé a nepředstavitelné, bylo to jako plavat v jiné realitě. Všechny ty detaily a pocity. Cítila jsem čisté emoce! Strach a tolik vzrušení!