Believe in your dreams (Tomione)

3. | Slavnost #1

Tupě jsem zírala na plakát visící na zdi před Velkou síní. Nebelvírská slavnost? Zrovna dnes, a zničehonic? Chtěla jsem na tu novinu upozornit i ostatní, ale všimli si toho sami. Během okamžiku se kolem mě sletěla řada studentů a předháněla se v tom, kdo se na plakát podívá jako první. Člověk by neřekl, jaký povyk se spustí jen díky jednomu hloupému večírku. Hlasité štěbetání a postrkování mě začalo unavovat, tak jsem se elegantně propletla davem pryč. Nedošla jsem však ani na konec chodby a už jsem měla v patách svoje kamarády.

„Nebelvírská slavnost," prohlásil Ron užasle. „Víte, co to znamená? Hory a hory jídla. A žádnej Zmijozel! A navíc se tam psalo něco o pokladu, to zní jako dobrodružství." Z Ronova hlasu crčelo otravné nadšení, které jsem nesdílela. Něco jsem mu ale musela dát za pravdu. Kdo by odmítl možnost pobavit se mimo nepříjemnou společnost všech zmijozelských? Kromě toho, všichni dobře víme, jak Rona dobré jídlo motivuje. „Půjdeš taky, Hermiono?"  zeptal se Harry po chvíli mlčení. Nebyla jsem si jistá, ale přikývla jsem. „Super, sejdem se ve spolce. Co třeba patnáct minut před začátkem hostiny?" navrhl Ronald se zamyšleným výrazem ve tváři a mně bylo jasné, že už v duchu přemítá, jaké chody se asi budou servírovat.

„Dobře, domluveno," kývla jsem a naše cesty se rozdělily. Jen, co jsem vyšla několik schůdků do mého pokoje, už jsem myslela na to, jaké šaty si mám vzít.  Přece nemůžu jít ve školní uniformě, když si slavnost vyžaduje společenskou róbu... Několik minut jsem se přehrabovala ve skříni, než na mě vykoukly rudé šaty. Perfektní. 

***

Do společenské místnosti jsem dorazila akorát na čas, to se ovšem nedalo říct o těch dvou nemehlech. Zase se někde loudali. Protočila jsem nad tím očima a chtěla si sednout na pohovku. Když jsem na ní však spatřila hroudu suchého bláta, nechápala jsem. Kde se to tu kruci vzalo? Z nenadání jsem zaslechla kroky. Někdo se blíží. Lekla jsem se, a tak nějak automaticky si sedla na okraj pohovky, aby byla hlína schovaná za mnou. Potom jsem natočila tvář směrem ke zvuku.

Po schodech do spolky si to kráčeli Harry i Ron ve svých společenských hábitech. 

„Čekáš dlo-"
„..tu děláš?"

Oba spustili téměř sborově, takže jsem ani jednomu pořádně nerozuměla. Napřímila jsem se a spravila si sukni svých dlouhých šatů. „Po jednom, pánové," kývla jsem na ně a na ten okamžik jsem se cítila jako princezna, která pobízí posly k mluvení. Kéž by alespoň nesli nějaké dobré zprávy.

„Sluší ti to," vydechli nakonec oba dva a já se jen s rukou před ústy nervózně zachichotala.

„Tak to by asi stačilo. Půjdeme." Z místnosti jsem vyšla jako poslední, abych tu hlínu mohla schovávat co nejdéle to bylo možné. Cítila jsem se směšně, protože to sem mohl přitáhnout kdokoliv. V podvědomí mi však bez ustání blikal červený majáček. Zřejmě jsem z těch snů začala bláznit.

Když jsme dorazili, ve Velké síni už bylo rušno. Nebylo to však tak hrozné jako při jiných společenských akcích, koneckonců tu byla zastoupena jen naše kolej. Strop zářil přívětivou světle modrou barvou a zdi byly ozdobeny vlajkami s erbem Nebelvíru. Po podlaze se válely barevné konfety, avšak z bezpečnostních důvodů byly nehmatatelné, takže po nich nikdo nemohl uklouznout.

„Hele, stoly s občerstvením!" Zaradoval se Ronald, který už od vstupu šel pouze po čichu, a vyrazil ke stolům, které se táhly po stranách místnosti. S Harrym jsme si vyměnili pobavený pohled a odporoučeli jsme se stranou. Harry se dlouho díval po okolí, pak ukotvil pohled na mě. „Chceš tancovat?" Nadhodil to jakoby mimochodem, až mi z toho bylo trochu trapně. „To je dobrý." Zadívala jsem se někam do prázdna, možná déle, než bylo vhodné. "Ale děkuju," dodala jsem rychle a věnovala Harrymu nepatřičný úsměv.