Believe in your dreams (Tomione)

2. | Bláto

Nastal víkend; valná většina studentů jej uvítala s otevřenou náručí, a ačkoli mi běžně školní dny nevadily, tentokrát jsem mezi ně patřila i já. Cestou na snídani mě dohnali Ron s Harrym. Pomačkané hábity se jim pohupovaly na těle a vlasy jim trčely do všech stran. „Vy jste toho moc nenaspali, že?" Obrátila jsem se na ně a oni jen znaveně zakroutili hlavami. Netuším, co to zase vyváděli tentokrát, doufám jen, že to nemělo nic společného s porušováním školního řádu. „Měli byste chodit dřív do postele," upozornila jsem je a vyčítavě sledovala jejich tváře. Pod očima měli fialové kruhy a každou chvílí se jim otevírala ústa, přičemž z nich vycházelo hlasité zívnutí.

„My víme," řekl Ronald stroze a otevřel mohutné dveře od síně. Vstoupili jsme dovnitř a posedali si k našemu stolu. Harry nebyl schopný ani vzpřímeně sedět, neustále mu padala hlava a já myslela, že se každým okamžikem zřítí pod stůl. Ron na tom už byl jinak, pohled na jídlo jako by ho probral. Okamžitě skočil po toastech a odvážil se k nim přikusovat čokoládové muffiny.
Zakroutila jsem nad tím hlavou a taky si vzala po pár toastech. 

Snídaně probíhala v klidu a harmonii. Více než polovina studentů v síni chyběla, nejspíš si chtěli všichni přispat a nabrat síly na příští všední dny. „Hele, není dneska náhodou sobota?" vykřikl z ničeho nic Ron, takže mi málem praskly ušní bubínky. „Ronalde, kroť se trochu!" štěkla jsem na něj a promnula si bolavé uši. Mykl nad tím rameny a raději si zacpal pusu bábovkou. „Sobota," přikývl Harry ospale. Nevěděla jsem, jestli se nad jejich pomalým vedením začít smát a nebo brečet. „Víte co, měli byste se oba vrátit zpátky do ložnice. Potřebujete odpočinek," rozhodla jsem a začala do obou tlačit, aby se zvedli z lavice. Ronald se ještě v rychlosti snažil co nejvíce nacpat, zatímco Harry šel docela dobrovolně. Podařilo se mi je dotáhnout až ke dveřím, Ronovi jsem vytrhla koblihu z ruky a zpražila ho pohledem. Tohle už nebyla zdravá vydatná snídaně, to bylo přejídání. Ron překvapivě nic nenamítal, jen si otráveně povzdechl, pobídl Harryho a vyrazil, doufám, směrem na kolej. Vítězně jsem nad tím pohodila hlavou a odložila koblihu na nejbližší stůl. Až bude Ronald kňučet, že je mu zle, bude mi jasné z čeho.

***

Trčení v hradu mě omrzelo, a tak jsem se vypravila k jezeru. Sluníčko mě lechtalo na tváři a lehký vánek si pohrával s mými kudrlinami. Byl to příjemný pocit, být zase chvíli na vzduchu. Zastavila jsem u jednoho ze stromů, posadila se a opřela si záda o jeho kmen. Na stehna jsem si rozložila knížku a užívala si klid, který tu panoval. Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale po chvíli se mi začaly klížit oči...

Ocitla jsem se na stejné mýtině jako minule. Byla bouřka. Prudký vítr ohýbal větve stromů a blesky křižovaly noční oblohu. Zatřásla jsem se při tom pohledu a na okamžik se mě zmocnil pud sebezáchovy. Stačilo to však na to,  abych přiměla svoje nohy do pohybu. Rozběhla jsem se pryč, náhodným směrem skrze les. Chladné kapky vody mi bušily na ramena a smáčely mi zacuchané vlasy. Utíkala jsem jako o život, ani jsem nemyslela na to, jak jsem se sem dostala, nebo kam chci vlastně utéct. Kořeny se mi pletly pod nohy jako divocí hadi a hlasité příznaky bouřky mi ochromovaly sluch.

"Pomoc!" vykřikla jsem, když moje noha zavadila o velký balvan a já se skutálela do blátivé, vodou zmáčené půdy. Setřela jsem si bláto z obličeje a nemotorně se pokusila postavit na nohy, jenže marně. Chtělo se mi brečet, ale nestihla jsem to. Okolí se náhle rozzářilo modře a ozvala se ohlušující rána. Jeden ze ztracených blesků našel svůj cíl: strom přímo přede mnou se otřásl a zlomil v půli. Padal. Přímo ke mně. Mohlo to trvat jen pár sekund, ovšem mně se to vzhledem k situaci jevilo jako věčnost. Pevně jsem stiskla oční víčka a schoulila se do klubíčka. Čekala jsem na nejhorší.

A pak, najednou vše utichlo. Okolí jakoby se rozplynulo. Otevřela jsem oči a zjistila, že se nacházím uprostřed...ničeho. Bylo tu hrobové ticho, tma všude kam se podívám. Je tohle konec? Jsem snad mrtvá? Postavila jsem se na nohy. Najednou mě nic nebolelo, špína někam zmizela a já na sobě měla čisté, zářivě bílé šaty, které ve tmě svítily jako diamant. Nic jsem nechápala. Potřebovala jsem nápovědu a napadlo mě, že bych tu třeba nemusela být sama. "Halo?" zeptala jsem se do ticha, můj hlas se mi několikrát vrátil v podobě ozvěny. To mě překvapilo, protože tu nebylo nic, od čeho by se zvuk mohl odrážet. A pak to přišlo. Znovu ten samý hlas, jaký mě ve spánku sužoval naposledy. „Tak už víš, co dokážu?" Bylo to tak hlučné jako by znovu zahřmělo. „Tom?" Dostala jsem ze sebe jen tohle slůvko. Následný zlověstný smích mi byl jasnou odpovědí. Byl to on. „Tohle je teprve začátek..."  S jeho posledními slovy se zatočil svět.

„Tome!" vykřikla jsem zděšeně a energicky se probrala ze spánku. Seděla jsem venku před hradem, na stejném místě jako naposledy. Nic se nezměnilo, byl to jen sen. Můj mozek to však odmítal zpracovat a měla jsem co dělat, abych zklidnila své bušící srdce. „Tome?" zeptal se někdo zmateně a já vzhlédla. Přímo ke mně si to kráčel Ronald, Harry hned v závěsu. Nechtěla jsem jim o svých nočních můrách nic povědět, alespoň ne teď. „Ale nic. Neviděla jsem vás přicházet. Vžila jsem se do knížky," odmávla jsem to stranou a poplácala po hřbetu knihu, která mi v průběhu mého spánku spadla do trávy. Kluci nad tím pokrčili rameny. „Co jsi dělala?" zeptal se Ron vzápětí a já nechápavě nadzvedla obočí. „Četla si?" naznačila jsem očividné. „Ne ne. Myslím tohle." Namířil svůj ukazovák na moji hlavu. „Co? Mám tam snad pavouka?" Opatrně jsem si sáhla do vlasů a mé prsty se zarazily o nějakou hrudku. Opatrně jsem ji vypletla, a když mi na to konečně padl pohled, zbledla jsem údivem. To není možné.

„Kde ses u Merlina válela?" Ronald vyvalil oči a já tu uschlou hrudku bláta okamžitě odhodila. „No, asi jsem se zamazala od té země. Přece jen tu sedím už dlouho. Nic to není," zamumlala jsem v naději, že o tom přesvědčím i sama sebe, a falešně se na kluky usmála. Vypadalo to, že mi na to Ron skočil. Já sama ovšem začala být na vážkách. Seděla jsem na trávě opřená o kmen. Nikde v blízkosti bláta jsem dnes určitě nebyla. „Půjdeme do hradu, blíží se oběd," sdělil Harry a prohrábl si havraní vlasy. „Jen jsme tě tu zahlídli a přišli vyzvednout. Půjdeš taky?" Přikývla jsem, zaklapla svoji knížku a spolu s nimi se vydala zpět do školy.

Přestože jsem se usilovně snažila myšlenky na ten sen potlačit, pořád mi v hlavě hrála Tomova poslední věta...Tohle je teprve začátek.