Believe in your dreams (Tomione)

1. | Zvláštní sen

Hermiona

„Nebelvír!" výkřik Moudrého klobouku ozvučel celou místnost a já za hlasitého potlesku pospíchala ke stolu své nové koleje - nové rodiny. S úsměvem na tváři, jiskrami v očích a nadějí v srdci. Zdálo se to jako včera, kdy jsem Bradavice uviděla poprvé. Kdy před náš práh přišel funkcionář z ministerstva s úkolem mi vysvětlit, že nejsem tak úplně obyčejná, a že mě čeká zajímavá životní cesta. Uteklo to rychleji než by se člověku mohlo zdát milé a já se najednou ocitla na hranici pátého ročníku. Dva poslední roky, opakovala jsem si při pohledu na okolní výzdobu Velké síně. Poslední dny přitom byly velice vyčerpávající. Myšlenky se mi upíraly k rodičům, kteří se k sobě o prázdninách chovali nezvykle odtažitě, byť se to z důvodu mého pobytu snažili skrýt. Matka si zakládala na příjemné rodinné atmosféře a zřejmě si na ní trvala i nyní, přestože jsem rychle dokázala poznat, že mezi nimi něco není jako dřív. Nebo jsem snad já ta co se změnila? Ačkoliv jsem se svým povinnostem věnovala s pílí, napříč úmorným letním dnům, které mě sváděly odložit učebnice a smočit se v bazénu za domem, zapomněla jsem splnit domácí úkol do Lektvarů. Tuto skutečnost si pan profesor Snape samozřejmě  nemohl nechat ujít a Nebelvír to stálo několik cenných bodů. Už tato na první pohled nevinná drobnost mi napověděla, že letošní rok neproběhne jako ty předchozí. Něco je jinak.

„Slečno Grangerová, děje se něco?" Až hlas pana ředitele, Albuse Brumbála, mě vrátil zpátky do reality. Ohlédla jsem se ze svého místa. Jídelní prostory byly vylidněné a ani Ronald s Harrym už neseděli po mém boku. Musela jsem se ztratit v čase: já, jaký to paradox.

„Omluvte mě pane řediteli, pozapomněla jsem se," řekla jsem slušně, obdarovala ho lehkým úsměvem a začala se zvedat od stolu. Nepřála jsem si, aby o mých starostech někdo věděl. Bylo jasné, že Brumbál něco tuší, ovšem nerada bych to ve škole jakkoli rozváděla. Osobní záležitosti jsem si raději řešila sama.

„Vskutku? No, pokud je tomu opravdu tak..." Větu nechal rozplynout do vzduchu a precizně mě zkoumal svýma malýma očima skrze brýle. Pokývala jsem hlavou a on gesto zopakoval.
„Můžete jít," svolil a já spěšně klopýtala k východu ve strachu, že by si mě ještě zastavil. 

Hodiny zrovna odbíjely devátou, když jsem se chystala na kolej. Cesta chodbami mi nezabrala moc času, ač umělo být pohyblivé schodiště mnohdy nepěknou záležitostí. Po bradavickém hradě jsem se pohybovala už dost dlouho na to, abych měla tuhle maličkost pod palcem.
Díky znalosti hradních prostor jsem už během okamžiku ulehala do postele v dívčí ložnici a skenovala zrakem strukturu stropu. Byla jsem unavená, ale nechtělo se mi spát. V hlavě jsem měla až příliš myšlenek a nedokázala jsem je nechat jen tak odejít. Noc se mi zdála nekonečná.

Najednou jsem trhla hlavou a do obličeje mě polechtalo jehličí. Stála jsem na úzké pěšině uprostřed lesa, všechno bylo skryté pod rouškou tmy a já nebyla s to určit, kde to jsem. Snažila jsem se vzpomenout si, co tu dělám. Váhala jsem, jestli mě sem nedovedl někdo jiný v rámci žertíku, ale kromě sov houkajících v dáli a listí šustícího ve větru nebylo slyšet vůbec nic. Podle měsíce vyhoupnutého vysoko na tmavé obloze jsem usoudila, že mohlo být něco okolo půlnoci. Chlad mě polechtal vzadu na krku a donutil mě se otřást. Bezděky jsem si přitáhla hábit blíže k tělu a ruce mi zapadly hluboko do kapes. Nechápala jsem, co tu dělám, ale něco mi říkalo, že musím jít. Nebylo mi jasné kam a vlastně ani proč, jenom, že sebou musím hodit. I přes stupňující se obavy z neznámého místa jsem v sobě našla paprsky zvědavosti. Dost silné na to, abych přiměla nohy k pohybu. Držela jsem se lesní cesty a kráčela dál do Zapovězeného lesa.  Ano, musel to být ten les.

Každý můj krok se rozléhal na míle daleko a já zaváhala, jestli je dobrý nápad toulat se tu úplně sama. Avšak v podvědomí mě tlačil zvláštní pocit. Jako bych v mysli přesně věděla, co hledám, jen jsem zatím nedokázala určit, co to je. Rozum říkal stůj, ale mé tělo šlo kupředu jako omámené. Potřebovala jsem zjistit, co hledám. Ušla jsem ještě několik metrů, než se stromy náhle rozestoupily a já zastavila na okraji lesní mýtiny. Neuniklo mi, že vítr ztichl. Zadívala jsem se do dálky a přimhouřila oči. Měsíční svit se odrážel od okolních stromů a poskytoval mi dostatek světla k tomu, abych poznala, že na opačném konci mýtiny někdo stojí. Moje ruka vystřelila vzhůru s úmyslem osobu odzbrojit, ovšem má dlaň byla prázdná. Neměla jsem u sebe hůlku.

„Kdo je tam?" odvážila jsem se siluetu oslovit. Bytost, podle siluety nejspíš člověk, na můj hlas nezareagovala. Ale i pod závojem noci jsem pochytila, že se ke mně přibližuje. „Kdo jste?" domáhala jsem se pevnějším hlasem, abych skryla dávku strachu, která se ve mně postupně zvyšovala. Mám utéct nebo zůstat stát? Když se přikrčím u blízkých stromů, uvidí mě?

Když se bytost přiblížila na několik metrů, ze siluety poprvé vyvstal konkrétní obraz. Muž přede mnou byl zahalený v dlouhém tmavém plášti a kriticky si mě měřil pohledem. Semkla jsem ruce v pěsti. „Já jsem Tom. A dobře vím kdo jsi ty, Hermiono Grangerová. Známá jako jedna z nejnadanějších studentek Bradavic. Tví mudlovští rodiče musí být pyšní." Jeho tajemný hlas jako by mě očaroval. Zdál se tak snový a zároveň tak skutečný. Záludný a krutý, avšak podlitý mnoha emocemi, které byly zastřené, schované za nepropustnou oponou, pečlivě vystavěnou zdí. Dávalo mi to pocit, že toho muž mnoho skrývá.

Zavytí vlka někde zprava z hlubin lesa mnou otřáslo, probudilo mě z transu. Trhla jsem hlavou v nejistotě, ale zůstala stát. Teprve v tu chvíli ke mně dolehla skutečná váha Tomových slov. Zkřivila jsem tvář. „Odkud mě znáš? Jsi ze školy, co? Jestli tě napadlo, že si ze mě uděláš dobrý den, tak se šeredně pleteš,"  odsekla jsem mu a ve snaze o varovné gesto jsem k němu přikročila o dva kroky blíž. „A vrať mi hůlku!" 

Tom mi ale neodpověděl, jen se tiše a děsivě zasmál. „Dnes není ten správný čas na odpovědi. Však já se zase vrátím." Jeho příslib se mi rozezněl v uších a mýtina i vše kolem najednou zmizelo.

Procitla jsem. Sluneční světlo vkrádající se do místnosti mě upozornilo na nastávající den. Ležela jsem v posteli stejně, jako jsem do ní večer padla. Jako kdyby snad události předchozí noci byly pouhým snem. Chvíli mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala. Všechno to vypadalo tak skutečně.

„Vstáváme, je ráno," ozvala se Parvati a donutila mě tak srovnat si priority. Přede mnou stojí další školní den. Chci se zabývat něčím, co se dost možná ani neodehrálo? Jistě, že ne. Nakonec jsem souhlasila se záhadnou noční můrou a tajemného Toma nechala prozatím plavat. Raději jsem se šla převléct a připravit na den. Když jsem byla navlečená ve slušnějším oblečení, protože pyžamo se slony za slušné moc nepovažuji, odvážila jsem se vyrazit do koupelen. Hřeben a kartáček na zuby mi pomohly vypadat zase k světu. Ještě trocha úprav a voila, byla jsem připravená na snídani. Sotva jsem však stačila vystrčit paty z koupelny, už jsem se valila k zemi. Někdo do mě narazil. Nebo já do něj?

„Moc mě to mrzí!"  vyletělo ze mě a rychle jsem se narovnala. Co kdyby přeci šlo o někoho ze zaměstnanců, s těmi si to teď rozhodně nechci rozházet. Zajímalo mě s kým mám tu čest, jenže chlapci nebylo vidět do tváře. Měl dlouhý černý hábit a hlavu zakrytou kapucí. Ani se nenamáhal zvednout ke mně pohled.

„Ehm, známe se?"  zeptala jsem se, ale nebylo to ničemu platné. Chlapec se otočil na patě a byl pryč stejně rychle jako se i objevil.