Jako oheň a led

Kapitola 1.

Z busu se vyhrnula početná tlupa studentů a všichni jsme loudavě zamířili ke škole. Jeden z kluků z vedlejší třídy zrovna vykládal jakýsi vtip, jehož pointa mi unikala, když k nám doběhl Dash a zvesela se přidal.

S Dashem se známe už od školky, když jsme si spolu hráli. Od té doby se nám vždy dařilo být spolu ve třídě a stali se z nás nejlepší kámoši, které spolu v hodině nenechal sedět žádný učitel.

„Tak co včera ten zápas?" zeptal jsem se ho. Dash hraje basketbal za školní tým a včera měli důležitý zápas, na který jsem bohužel nemohl jít.

„Ty bys nás podcenil do té míry, že bys jen pomyslel na to, že bychom mohli prohrát?" zeptal se se širokým úsměvem.

„No, vzhledem k tvým schopnostem," opáčil jsem. Ušklíbl se.

„Bylo to až ubohé vítězství, skoro jsme jim zdvojnásobili skóre..." Chlubil se. Na basketu mu dost záleželo, jednou by chtěl být profesionál. Já se tomu jen zasmál a došel ke své skříňce, protože jsme už došli do školy. Koukl jsem na rozvrh a zasténal. Takový hrozný hodiny! Chemie, tělák, matika, děják... fuj. Že já kdy se snažil o gympl, byl bych ušetřen tolika hrůz.  Alespoň že zemák byl až zítra a ne taky v jeden den. Nesnáším pondělky.

Jak už to tak bývá, když nechápete látku a ani se neučíte, tak dostanete přepadovku. Jako už mnohokrát jsem děkoval bohu za mého souseda, který chápal a uměl snad všechno. Párkrát jsem do něj bodl propiskou, až rezignoval a dal mi to opsat.

Sean Sinead, největší ignorant, jakého znám, ale taky ten nejlepší možný soused. Líný člověk, který záhadně umí všechno, nikdy jsem ho nechápal. A na to, jak moc šetří energií a skoro se nehýbe, pokud nemusí, nemá tělo, které by holky ignorovaly. Kde je spravedlnost?

Dopsali jsme a já při nudné hodině nevydržel oči otevřené a usnul jsem. Jako obvykle. Tím to asi bude, proto to nikdy nechápu.

Vzbudil mě až zvonek. Líně jsem se zvednul, protáhl a sbalil si věci. Počkal jsem na Dashe a společně jsme vyrazili na tělák. Je hodně blbé mít ho druhou hodinu. Zvláště pak, když máte stíhat matiku, která je hned poté.

Převlékli jsme se v šatnách a zamířili do tělocvičny. Po krátké rozcvičce nám učitel oznámil, že budeme hrát fotbal. Museli jsme dotáhnou branky a určit brankáře. Pak nás rozdělil do týmů. Já nejsem na sporty moc dobrý, takže jsem se držel vzadu a dělal mrtvého brouka. Stejně jsem se ale hře nevyhnul, byť se mě spoluhráči snažili pro mou pověstnou nešikovnost vynechat. Obecně jsem byl docela oblíbený, prý kvůli mé veselé povaze, ale když došlo na sport, byl jsem vždy černá ovce. A to jsem prokázal nejlépe možně. Ani nevím, jak se mi to vlastně povedlo. Rozběhl jsem se s míčem a srazil se se Seanem, který se mě snažil o míč obrat. Další věc o něm. Normálně se sotva hne, ale v těláku valí.

Asi jsem blbě došlápl, ale kotníkem mi projela bolest a já se složil na zem. Nasadil jsem tragický výraz a až s přehnanou dramatičností dělal, že umírám.

Učitel, znalý mých hereckých výkonů, si jen povzdechl a poslal mě si sednout. Zbytek hodiny jsem si zkoumal kotník, který začal pomalu otékat. Trochu uraženě, že mi nevěřil, jsem to na konci hodiny ukázal učiteli, který mě poslal na ošetřovnu a poprosil Seana, aby mě tam dotáhl, když už to byl on, kdo mě srazil, protože jsem nemohl pořádně chodit.

Došel ke mně pomalu a pohlédl na mě tím svým nezaujatým pohledem, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Mlčky mi pomohl na nohy.

„Můžeš mě odnést," rýpl jsem si když mě vzal v podpaží. Koukl na mě opravdu hodně otráveným pohledem a já se jen nevinně usmíval.

„Až si necháš narůst prsa a vlasy, zvážím to," odvětil monotónně a táhl mě chodbou k ošetřovně. Vážně jsem nevěděl, jak s ním mluvit, byť to, že něco odpověděl, byl úspěch sám o sobě. Ale nutno poznamenat, že on má dlouhé vlasy, skoro po pas. Svět je plný paradoxů.

„Měl bys být sociálnější," hustil jsem do něj cestou. Nebylo to poprvé, co jsme o tomhle vedli rozhovor. Jeho už to unavovalo, ale já se nechtěl jen tak vzdát. Ignoroval mě.

„Sean Sinead, bručounský a antisociální dědek, co dětem na Halloween krade sladkosti." Jestli mě na něm něco hodně pobavilo, byla to jeho vášeň pro sladké a podráždění, když jsem u něj loudil. Ani mi nevěnoval jeho obvyklý pohled, který lidi nutil hloubat, co za neslušné věci si o nich myslí.

„Žije sám, doma má dvanáct plyšových koček, protože ty živé byly umořeny jeho péčí. Tlustý, furt se jen válí u televize. Všude hrozný nepořádek a smrad. Ale proč ne? Nikdo k němu nechodí," pokračoval jsem, „Jeho nejlepší kamarádi jsou vypasení pavouci a pár švábů, kterým dává nedojedky objednané pizzy. S ničím si hlavu nedělá. A proč by jo? Všem je u p-" Než jsem stačil doříci to neslušné slovo, shodil mě na zem. Zůstal nade mnou stát jak nějaká sudička, přející mi ukrutný osud.

Posadil jsem se.

„Hej! Co to bylo?" zaprotestoval jsem, „Já jsem vážně zraněná osoba!"

„Izolepu..." zamumlal si pro sebe snad až tesklivě.

„Eh..." Už jednou mi obvázal pusu izolepou, když jsem ho moc štval. Sundávat ji byla ukrutná bolest. „To není fér, jen říkám fakta!"

Sledoval mě, jako bych nebyl víc, než ten šváb, o kterým jsem před chvílí mlel. Skoro jsem se pod tím chladným, ale přesto bodavým pohledem začal bát, že se mě stejně snadno zbaví.

„To dojdeš..." řekl nakonec a pokynul ke dveřím pár metrů ode mě.

„Tak daleko? Nemůžu chodit a plazit se nehodlám!" Jen pokrčil rameny a obrátil se k odchodu.

„Seane! Zrádče! Ani to nezkoušej! Hej!" křičel jsem na něj přes celou chodbu. Ta noha nebyla tak hrozná, abych to nedošel, ale nemám v lásce, když to s ignorací přehání.

Zastavil se a věnoval mi jeden z jeho nejchladnějších pohledů. Já naopak nasadil pohled malého nevinného a zraněného štěněte. Nebo jsem se o to alespoň snažil. Jistá dívka mi jednou řekla, že tak koukám, když něco chci. Vzal jsem si to k srdci.

„To zvládneš. Pohyb je zdravý." Natáhnul jsem k němu ruce.

„Pohyb je zdravý..." odfrkl si a rozešel se pryč.

„Já nemyslel pro mě!" křikl jsem za ním podrážděně a ještě chvíli propaloval pohledem zatáčku, za kterou zmizel.

Domů jsem dojel s maminou v autě a na noze mi trůnil bílý skvost. Nebylo to úplně zlomené ani vyvrtnuté, ale něčím jsem si tam hnul, tak mi to raději na dva týdny fixli.

Co mě Sean opustil, doskákal jsem na ošetřovnu a málem sejmul doktorku, která neměla daleko k tomu mě ubít v úleku stetoskopem. Já nemohl za to, že si v pracovních hodinách tak úpěnlivě hrála na superstar (spíš hvězdnou pěchotu) se sluchátky v uších, že si mě vůbec nevšimla. To jsem jí už ale nevysvětlil, bolelo by to ještě víc.

Ale mělo to výhodu – nemusel jsem dva týdny na tělák. To se oceňuje. Anejen mnou, ale všemi mými spoluhráči. I učitelem, řekl bych... Docela kruté...

Tak úvod do další mojí hrůzy... Mělo by to být něco na úplně jiné notě, než doposud, tak snad nakonec všechny ty postavy nebudou takoví psychopati jak ve všem ostatním, co píšu, ehm... ^^"