Christmas magic

16. kapitola

Probudila jsem se z toho živého snu a nemohla jsem být více v šoku. Posadila jsem se a s očima dokořán jsem tam seděla a zírala do prázdna. 

Proč zrovna Matty? A proč se mi zdají tak hnusné noční můry? Ten sen byl jako živý, jako by se stal, nebo by se teprve měl stát. Sáhla jsem si na místo, kde se mi ve snu do hlavy zaryl roh kuchyňského stolu o pokoj vedle, než se právě nacházím. 

Hlava mi tepala bolestí a možná to bylo tou horečkou, nebo tím snem, ale byla jsem zpocená, jako bych si právě šla zaplavat v bazénu s oblečením. 

Zaslechla jsem šramot z kuchyně a hned mě přepadl strach. Co když ten sen byl varování? 

Měla bych utéct? Než jsem si mohla cokoliv rozmyslet dveře od kuchyně se otevřely a dovnitř vešel Matty s úsměvem na tváři a v rukách svíral dva hrnky s čajem. 

"Co se ti zdálo?" začal ustaraně, "křičela jsi ze spaní a vypadala jsi, že se každou chvíli rozbrečíš."

Aha, tak on mě sledoval a nic neudělal? "Tak jsi mě mohl probudit," vyčetla jsem mu. 

"Nechtěl jsem abys na mě byla pak naštvaná," svěsil hlavu k zemi," tak co to bylo? "

Smutně jsem se na něj podívala a nevěděla jsem jestli mu to říct, nebo ne. Co že to bylo? "Byl to jen sen, už je to v pořádku." snažila jsem se o úsměv, ale tvář se mi stáhla do divné grimasy a on poznal, že něco nehraje.  

Přešel blíže ke mě a položil hrnky na stolek. Sedl si na gauč a opatrně mě objal. 

Přitiskla jsem se k němu blíž a silným stiskem se moje rovnováha sesypala a mi se skutálela první slza. Pak se objevila další a další, najednou se mi z očí začaly valit vodopády slané vody a nevěděla jsem jak je zastavit. Bylo toho moc.

Živé sny o Raynovi a Mattym. Pak Rayn a Matty samotní... do toho se mi v hlavě promítl obrázek Jacka a Laury, jak se líbají. 

Mattyho znám od malička a takový děsivý a živý sen se mi o něm nikdy nezdál. Co si to ta moje hlava zase vymyslela? Jak by mi mohl on někdy něco udělat? Znám ho skoro celý život a vždycky mi byl věrným kamarádem, tak co se teď změnilo? 

Matty mě hladil na zádech a utěšoval mě slůvky, jako "to bude dobrý" a "jsem tu s tebou," samotná slova nepomáhala, ale jeho přítomnost na mě působila, jako lék. Pocit bezpečí a staré známosti mě konejšil a byla jsem hned klidnější.

Když jsem mu promočila celé tričko, schoulím se k němu do náruče a nějakou dobu mlčíme. Jen jsme u sebe a cítíme tlukot srdce toho druhého. Každý jsme měli své problémy a naše hlavy byly plné starostí, které se vyplavovaly na povrch společně s minulostí, která měla být zahalena oponou neznáma. 

Myšlenka, že ani jeden z nás není sám, nepomáhala s samotou, která nás sžírala uvnitř. 

Každý jsme měli svůj důvod, a pravděpodobně odlišný od toho druhého, ale závěr byl stejný. Samota zahnízdila hluboko uvnitř nás a my se v ní topíme, jako motýl, kterého ponořili do vody a znemožnili mu dostat se ven...

Možná, že ten motýl se nějakým zázrakem ven dostane a až mu uschnou křídla, tak odletí, ale zázrak zatím nepřišel a my se topíme dál, jako motýli...